Co to o mě vypovídá

27. prosince 2014 v 0:51
Toto je příspěvek, který jsem právě bezmyšlenkovitě sepsala, když jsme chtěla založit na diskuzním fóru téma o zvláštních přátelstvích. Došlo mi, že jsme trochu odbočila, ale připadalo mi to zajímavé. Evidentně se mnou něco není v normě. Ovšem jak mám ovlivnit to, kdo je mi sympatický a kdo ne?

Ahoj děvčata, včerejší událost mě inspirovala k založení tématu. Většinou je běžné mít kamarády přibližně stejného věku a stejného pohlaví, mě je momentálně dvacet a protože už nestuji, dostala jsem se do stádia, kdy už většinu kamarádů nepotkáte ve škole. A tak se mi potvrdila teorie, kterou jsem měla už dřív a totiž, že jsem divná.
Vynechám teď přátele, které měm ze školy, ti jsou relativně normální, můj věk, holky i kluci tak půl na půl, nejlepší kámošky jsou holky. Ovšem od té doby jsem se přestěhovala a začala jsem naprosto od nuly a moje momentální základna lidí, které považuju za přátele vypadá takto. Syn mého šéfa, o dva roky mladší, dobrý kamarád akorát mě má tak trošku za starší setřičku, co vždycky pomůže, poradí a nic na něj neřekne.
Můj šéf (40 let), se kterým můžu otevřeně mluvit naprosto o všem.
Jeden ze stálých hostů (49 let), který jak podotkl by mohl být můj otec a také má ke mě trochu otcovský vztah, nicméně mě považuje za dobrou kamarádku a a já jeho za velmi dobrého přítele.
Stálá zákaznice (38 let), spojuje nás hlavně to, že jsme ženy, které se raději pohybují v mužské společnosti a nemáme tolik dobrých kamarádek a tak jsme občas ráda za trochu ženského tlachání.
Jeden z hostů (23 let) takový ten na venek děsný drsňák, co má holky jen to jedno, ve skutečnosti ještě kluk a jeho kamarád a vzor (36 let), který má poměrně zvláštní problém s tím, že se naprosto neumí citově projevit, u toho náš vztah balancuje někde mezi kamrádstvím a aférou.
Starší pán (kolem 60ti let) se kterým se mohu o všem intelingentně bavit a navíc máme podobný škodolibý smysl pro humor a podobné hodnoty.
 

New in single's stuff

7. srpna 2013 v 16:32
Od svých patnácti jsem byla tři a půl roku zadaná. Asi ten vztah nikdy přesně nepopíšu, můj bývalý přítel je můj nynější nejlepší kamarád a ano řekla bych, že ho miluju, ale svou mamku taky miluju, je to prostě zase jen jiná láska, ne prtnerská. A tak jsme v devatenácti letech zjistila, že jsem strávila tři a půl roku svého mladého života (a prakticky celá teen léta) tím, že jsem souložila se svým nejlepším přítelem. Nikdy jsem nebyla na rande, nikdy jsem se nesnažila nikoho sbalit, nikdy jsem nečekala jestli napíše... A teď to zažívám poprvé. Mám víc sexuálních zkušeností než zkušeností se seznamování, neznám pravidla. Tedy pokud jako pravidla nepočítám Sex ve městě a Deník bridget Jonesové. Nevím, jestli je hloupé napsat jako první, jestli je špatně se na rovinu zeptat, jestli se tomu druhému líbí, jestli bych neměla mít sex na prvním rande nebo jestli je správné nechat se na něco pozvat. Dělám to po svém a nevím jestli jsem úspěšná. Panebože vždyť já jsem pozvala na rande kluka, ze kterýho jsem úplně hotová. Nemůžu pracovat, číst, přemýšlet, spát, akorát jíst mi zatím problém nedělá, ale možná to přijde. Jediné, co mi teď opravdu jde je myslet na ty pihy na jeho nose a zvláštní způob jakým mluví, na to jak se směje a jak mi ujídá ze snídaně na benzínce, poté co jsme se v šest ráno vypravili na hrad. Na to jak mě jakoby nic vezme na chvíli za ruku a pak ji zase pustí a zkouší jak zareaguju. Kdyby to jenom věděl. Kdyby věděl, že ho považuju za takřka nedosažitelného, myslela, jsem, že se mnou ani nepromluví a on se místo toho jen přitulil. A já jsme skoro umřela. Panebože, nic takového neznám, nevím co mám dělat, jak se chovat. Můžu mu jen tak napsat? Nebude se mu zdát, že ho uháním? Ale když já ho chci uhánět. Vymýšlím všechny možné způsoby jak ho telepaticky přimět, aby napsal, snažím se na obloze vykoukat padající hvězdu, už jsem v kostele zapálila dvě svíčky, pozitivně myslím, zkouším na to vůbec nemyslet a zdá se, že kromě té jediné padající hvězdy nic z toho nezabírá. Zatraceně, ať mi třeba spadne na hlavu celá obloha, jen když se ozve, jen když budu vědět, že je aspoň z polovičky tak nervózní jako já. protože já jsem nervózní, že to víc nejde, mám pocit, že mi všechny vntřní orgány explodují a mozek a ta část mezi srdcem a žaludkem, která tak hřeje budou první. Mluvím s lidmi a myslím na něco jiného, pracuju a myslím na něco jiného, uklízím a duchem jsem jinde. U toho úsměvu, u těch jemných rukou, u jeho spícího obličeje. Jsem zamilovaná a nevím co s tím.

Na erotické struně

24. dubna 2012 v 23:44
Ahoj, ahoj. Honí se mi hlavou plno věcí. Je ironií, že mě napadlo, že bych to sem mohla vylejt právě ve chvíli, kdy mi přišel od blog.cz mail, že už jsem tu tři měsíce nebyla. Taky se můj blog jmenuje mrtvej, proč bych mu jinak tu adresu dala, že?
Právě jsem na seznamce odpověděla chlápkovi, kterej hledá slečnu, jež by se mu svěřovala s erotickými fantasiemi. No vážně mě láká spousta perverzností. Přítulek je zlato a sex s ním je nejkrásnější, dokonce přistupuje i na moje nápady typu "zlobila jsem a zasloužím si seřezat páskem." Nevím, co bych bez něj dělala, ale mám takový pocit, že mi stejně nemůže splnit moje erotické sny a popravdě - muže, který by mohl, bych ani nechtěla. Je to trochu hloupé, ale má představa ideálního partnera se neshoduje s mou představou ideálního milence/milenky.
Nerada bych o sobě prohlašovala, že jsem bisexuální, zvlášť když je to tak moderní, ale mě skutečně přitahují holky a ženy, zvlášť některé typy. A muži se mi také líbí víc jemnější, tzv. bíšíci. Jediné, co dokonalý muž musí mít mužného je hluboký sexy hlas, na hlas jsem vysazená. Jeden z mých oblíbených snů a zároveň představ je, že kouřím chlapovi s neuvěřitelně sexy hlasem a udělám se jen z toho, jak on sténá.
A takových úchyleček mám nesčetně. Například mě vzruřuje, když někdo píše tužkou. Ale zase záleží na tom jak píše, ovšem když to má určitý konkrétní rytmus...
Miluju jít ve škole na záchody nebo do zkušebních kabinek v obchodě a tam si to udělat, tak abych byla slyšet. Líbí se mi představa, že mě cizí člověk nacyhtá, jak si to dělám anebo jak to dělám s přítelem.
Co mě velmi láká je Rimming. Nevím jestli to znáte, bylo to i v jedné epizodě Sexu ve městě a Miranda se tam kvůli tomu rozešla se svým klukem. Je to lízání zadečku. Je považované spíše za gay praktiku, jelikož je to častá předehra k análnímu sexu, ale já bych to zkusila ráda.
Kupodivu mě příliš neláká, aby někdo jazykem uspokojoval mě, jsem ráda ta, která líbá, líže a okusuje. Popravdě nejvíc mě láká představa zkusit něco takového s holkou, ani by mi to nemusela oplácet.
Další věc je trojka a s gay nebo bi párem. Nestojím v žádném případě dělat nějakému znuděnému manžílkovi harém. Ráda bych byla svědkem sexu dvou chlapů, případně účastníkem, pokud by si to přáli. A to samé s lesbickým párem a nebo třeba prostě s dvěma a více cizími lesbičkami. Ta představa se mi líbí.
A pak třeba kluci, kteří se malujou, gotici a emaři, jsou dokonalí, jsou neuvěřitelně přitažliví.
Anebo holky, které se stylizují do role muže. A tím nemyslím, že pracují jako důlní inženýrky, ale že kouří dýmky a doutníky, nosí šaty pánského střihu a vlasy taktéž, pijí whiskey, hrajou poker, šachy nebo jinou gentlemenskou hru, takové jsou nádherné. představovala bych si to tak, že by mě takováhle dáma - gentleman pozvala na skleničku, nechala mě předčítat jí poezii a pak by mě svlíkla, svázala a zotročila, přičemž sama by odložila jen minimum oblečení a neprojevila vůbec žádný cit. Mohla by mě taky seřezat velmi drahým koženým páskem, který by si, až by mě s mým vlastním oblečením v náručí vyhazovala z bytu, ležérně připnula zpátky ke kalhotám
To byla jen malá ochutnávka toho po čem může toužit nepříliš nápadná středoškolačka.
 


Dárcovství kostní dřeně

21. listopadu 2011 v 21:03
Zase jednou nadešlo období, kdy se potřebuji vypsat a sdělit blogu něco, co není určeno pro cizí oči. Pomalu ale jistě se blíží den, dy konečně půjdu na trnsfúzní stanici a po dvou letech čekání na své osmnáctiny daruji svou vzácnou nulu negativní a pak znovu a znovu, dokud nějakou budu mít.
Mám totiž oproti ostatním lidem velkou výhodu. Já miluju jehly a vpichy mi působí zvlásštní rozkoš. Byl by hřích s takovou dispozicí krev nikomu nedat, když mám tu možnost. N ten okamžik se už dlouho těším. Teď mě ovšem reklama na Nově (na prokleté nově, konečně udělali něco dobrého, že by?) přiměla ještě k jinému rozhodnutí. Já tu krev daruji v Praze právě v den svých osmnáctých narozenin a rovnou se nechám zapsat do registru dárců kostní dřeně. Já vím, že to bolí jako prase a že rekonvalescence až podezřele připomíná chřipku, ale já vím, že teď už prostě musím. Musím protože mám před očima všechny tu smutné obličeje a holé hlavy a všechny ty životy, které skončí, protože se na celém světě nenašel nikdo vhodný, kdo by jim pomohl. Protože nebyl v žádném registru. neměli jak ho najít. těcg pár dnů doma na paralenu a těch pár vpichů do kosti je za záchranu lidského života hrozně nízká cena. Je to jako plivnout do Bajkalu. Proč nemít pár dní nepohodlí, když někomu daruji roky života, v který už ani nedoufal. PLáču. Je to pro mě neskutečné. neumím si ten pocit představit. Mezi dárcem a příjemcem je povolena jedna anonymní zpráva. Neumím si představit ten neuvěřitelný pocit, když by mi po pár týdnech příšlo od pacienta kdoví odkud jediné slovo: Žiju. Pravděpodobně bych se štěstím zhroutila.
Představte si tu šanci. můžete být hloupý člověk, protivný, zlý ošklivý, člověk, který svůj život promrhla, nebo někomu hrozně ublížil, někoho zabil. A pak mu jednoho dne zavolajía řeknou mu: Závisí na vás život roční holčičky dejme tomu z Francie.
Není to nádherná druhá šance? Není to náhodou zázrak? Já bych řekla že ano. I ten nejbezcitnější člověk by musel uvnitř slzet štěstím, kdyby zjistil, že po tom všem zachránil člověka a vlastně to nic nebylo. Doufám, že budu mít to neskutečné štěstí, že moje pitomá kostní dřeň někomu sedne a daruje mu život. Mám plno snů a přání a dneska se mezi ně přidal další. jediný veliký a ušlechtilý z mých snů. Zachránit člověka malým bezvýznamným zákrokem.To je moje přání. A jste li někdo věřící, úomodlete se za mě. Pomodlete se za můj sen. Za úsměv zesláblého ale uzdravujícího se člověka, protože až tenhle pocit zažiju, budu vědět, že můžu klidně i umřít.

Pedofilie není lepra!

19. října 2011 v 21:48
Mám toho právě tak akorát dost. Mám právě tak akorát dost lidské zhůvěřilosti a pitomých médií, která krmí stádo samými sračkami. Aproč právě teď? Pročítám fórum a narazila jsem tam na jeden příspěvek. A rekce na něj mi nádherně ukázali, jak může taková mediální masíš připravit člověka o jakoukoli šanci. pro přesnost budu citovat.

Monika žije sama s 11 letým synem. Považuje se za emancipovanou ženu, které zatím žádny muž nestál za ztrátu samostatnosti. Minulý měsíc měl její syn úraz, spadl z kola. Pomohl mu muž, kterého vídavala na jejich ulici. Ošetřil mu koleno, odprovodil ho domů, a nabídl se, že kolo opraví. Z náhody se vyvinul pěkný vztah. Nedávno muž Monice navrhl společné bydlení a zároveň se však přiznal s tím, že ho přitahují malí chlapci, že je pedofil. Nechal jí neomezený čas na rozmyšlenou, nenaléhá, pouze zavolá, či může přijít. Monika se zžírá. Přítel ji chybí a ještě víc chybí synovi. Doteďka nenatrefila na nikoho s kým by si tak dobře rozuměla jako s ním. Kdo by ji respektoval jako on. Na jedné straně si nedovede představit, že právě on by měl patřit mezi pedofilní případy, na druhé se bojí, že by někomu z nich a nebo i neznámému mohl někdy ublížit. Dá se důvěřovat takovému člověku? Vystavuje Monika své dítě velkému riziku? A jak by se podle vás dala situace řešit? Je šance vybudovat za takových okolností plnohodnotný vztah?

Co následovalo za reakce a co si myslíte vy si můžu snadno domyslet. (Tedy ty reakce ne, ty jsem četla). Pedofil se prostě rovná zlej, hnusnej, slizkej úchylák, že? A přemýšleli jste někdy nad tím, co děla pedofila pedofilem? A co dělá "normálního hetrosexuála" normálním heterosexuálem? Většine lidí totiž, i přes to co říkají odborníci, má stále zafixovanou tu stejnou rovnici. Pedofilje hnusnej perverzní hajzl co ubližuje dětem případně je vraždí.
Dobrá vezměme si tedy obyčejného heterosexuála. Co ho sexuálně přitahuje jsou ženy. Pochopitelně ne všechny ženy jen některé. Normální heterosexuál chodí ven a ženské tam balí. když se nechají a souhlasí může následovat sex případně vztah. Žena, která se heterosexuálovi zalíbí je mu milá a snaží se abyse cítila dobře. Někdy může být jeho náklonost poněkud obtěžující, ale pokud skutečně miluje, respektuje přání své oběti a pouze se chová tak mile jak jen může.

A teď normální obyčejný pedofil. Přitahují ho děti, nikoli však všechny děti. Tak jako heterosexuál i pedofil má svůj vkus. Samozřejmě pedofil vychovávaný v našem prostředí (tedy nikoli nějaký asociální chlápek) ví, že styk s dětmi i jakékoli jiné erotické aktivity jsou nepřípustné a navíc by mohli dítěti ublížit. A teď si položme otázku. Když se vrátíme k našemu normálnímu heterosexuálovi (normální je takový, který nemá násilnické ani majetnické sklony a má jisté sociální cítění). Ublížil by ženě, kterou má rád? Nutil by ji k něčemu? Ne normální člověk to neudělá. A teď mi povězte v čem je pedofil jiný člověk? V tom, že ho vrušuje něco jiného? Ano některé lidi například vzrušuje bičovat svou partnerku do krve a víte co? Naše společnost to považuje za celkem přijatelné, když s tím ta partnerka souhlasí. A pedofil je jiný ještě v jedné věci. To, že o sobě ví že je pedofil (což je základem pro tvrzení, že jím je) znamená, že to chápe. Chápe, co pro něj pedofilie znamená. je to nemoc, která mu způsobí, že si nikdy doopravdy neužije sex a že jeho fantazie nikdy nedojdou naplnění (protože nemá násilnické sklony a ponižování milované osoby ho nevzrušuje). Je to tedy vcelku nešťastný člověk, který nemá žádnou šanci na takový druh vyléčení, který by z něj učinil naprosto zdravého a šťastného člověka. Ale pedofil má rád děti. Ano on je má prostě rád, dětská přítomnost je mu milá a proto by dítěti neublížil a velmi pečlivě se kontroluje (ne proto, že by to doopravdy potřeboval, kontroluje se proto, že se ho společnost bojí a on podvědomě předpokládá, že je k tomu nějaký důvod.)
Chápete to už nebo mám pokračovat. Pedofil bude mít možná podle okolí trochu divý vkus, jelikož jeho ideální protějšek je drobný hubený, hravý snílek. Je to jeho jediná šance na jakž takž spokojený sexuální život. A nebo se porstě rozhodne, že si vybere nějakého jiného partnera, partnera, který mu bude sympatický a bude ho mít rád takového jaký je i se všemi těžkostmi, které to sebou nese. Žádný pedofil se nebude snažit naplnit své štěstí tak, že znásilní dítě, stejně jako heterosexuál neznásilní ženu jen proto, že se mu líbí.
To že někoho vzrušuje násilí a ponižování na bezmocné, nedospělé oběti, která k tomu nedala souhlas a nebo její souhlas nemůže být pokládán za rozmyšlený, není pedofil. To je člověk s poruchou osobnosti a násilnickými sklony, který potřebuje dohled a psychiatrickou léčbu. Jenže právě o těch násilnících se doslechneme. Média nás důkladně naočkují tím jak zlí pedofilové číhají na každém rohu na nače děti a chtějí je brutálně znásilnit a pak zabít. Pravda je taková, že většina těch, kdo píšou podobné články a točí reportáže nezná ani odbornou definici slova pedofil, která zní: Pedofil je člověk, jehož sexuálně a citově přitahují děti.
Pedofil je tedy člověk perfektně schopný se postarat a dítě a navíc obvykle dětem rozumí a dokáže je na dlouhé hodiny zabavit. Navíc bývá obvykle mezi dětmi velmi oblíbený, což už také o něčem svědčí, kdyby na ně byl bůhvíjak zlý nebo je děsil, nechtěli by s ním mít nic společného, děti mají koneckonců dobrou intuici.
Inu myslím, že jsem řekla, vše co jsem chtěla říct. Pedofilie asi nikdy nebude společensky akceptovatelná, ale chtěla bych vás, jednotlivce poprosit, abyste si na mě vzpoměli, až za uslyšíte někoho plkat o pedofilii, Vzpomeňte si na to, že je to člověk, který nikdy nebude šťastný, často takový, který stráví půl života u psychologa, ne proto aby se vyléčil z pedofilie, ale aby se zbavil depresí, které má ze strachu z okolí. Pokud jde o mě, byla bych jedině pro, aby pedofilové mohli pracovat s dětmi bez obav okolí, jelikož je to jediný způsob jak mohou být alespoň trochu šťastní a děti koneckonců málokdy zažijí tak laskavou péčia nekonečnou trpělivost a porozumění. Snažte se to pochopit nebo alespoň přijmout a proboha nevěřte tomu, že co pedofil to násilník. Koneckonců trestnou činnost páchanou na dětech (myslím tu se sexuálním podtextem) nemívají na svědomí pedofilové. Jen asi 2-10% z dětských znásilnění, zneužívání atd. páchají lidé s takovou "diagnózou" zbytek mají na svědomí násilníci, asociálové, zhrzení manželé a další.

Taková normální rodinka

6. září 2011 v 16:37
Nevím jestli jsem vám už někdy objasňovala svou rodinou situaci, ale vypadá to asi tak:
Mám maminku, takovou trhlou, ale přece jenom maminku, pak mám babičku a dědu (pražáky jak vyšité) a pak mám bezdětnou tetu, která je pro mě něco jako mladší babička (ona je ve skutečnosti i mladší než mamka, ale nechme to být). kdybych měla zacházet do důsledků mám příbuzných spousty, ale těžko můžete mluvit o někom familiérně jako o "bratránkovi" když jste ho v životě neviděli.
Technicky vzato mám sestřenici. Tedy alespoň člověka, o kterém jako o sestřenici mluvím. Jinak je totiž krajně složité popsat v jakémže vztahu vlastně jsme, takže se do toho radši nepouštím a obě říkáme kamarádům, že jsme sestřenice. Ve skutečnosti je to tak, že teta docela dlouho chodila s jedním člověkem, který asi před pěti lety umřel a jeho sestra, která se vdala do SAE (arabské emiráty, víme?) má dceru asi o šest let mladší než já. A to je ona. Mluví planule čtyřmi jazyky, byla už skoro všude (no dobře v Austrálii a Číně zatím ne.) ale šťastná není ani v nejmenším. Rok žila v Libanonu, jelikož ji tatínek po rozvodu unesl, když se vrátila k mámě do Kanady, zdálo se že je docela spokojená. Od té doby její mamka vystřídala pár artnerů a několikrát se stěhovaly. Pitvat strastiplný život mé jedenáctileté "sestřenice" jsem tu ale nechtěla, i když ona je moc prima a je to prakticky jediný člověk se kterým mám něco podobného sourozeneckému vztahu.
Chtěla jsem vám povědět o bráškovi. Táta od nás odešel, krátce po tom, co jsem se narodila a mamka nikdy nebyla zahořklá, takže proti němu absolutně nic nemám až na to, že jsem ho tedy nikdy neviděla a vůbec netuším, jak vypadá. Nejde mi ani tak o něj. Z věku, kdy dítě potřebuje tatínka, jsem už vyrostla. Tenkrát bych možná byla nějakého ocenila, ale teď už to nemá smysl řešit. Žije poměrně nedaleko a má s přítelkyní asi dvou nebo tříletého chlapečka. Vím, že bych ho vlastně vůbec neměla nazývat svým bráškou, když ani jednoho z jeho rodičů neznám, jenomže já vždycky hrozně chtěla sourozence, dokonce jsem jednou napsala ježíškovi aby mi někoho adoptoval a to jsem nebyla zas tak úplně malá.
Mám teď takové dilema. Táta mě zas tak moc nezajímá, ale kdybych to musela podstoupit, no budiž. Hrozně bych ale chtěla vidět toho malýho. nevím proč, ale prostě, když na ně myslím, říkám si: "Je to můj malej bráška." Není. Samozřejmě, že ne. Nemůžu se ovšem zbyvit toho pocitu, že bych ho hrozně chtěla vidět a třeba až bude starší, vzít ho někam na výlet, protože on už zřejmě žádné další sourozence mít nebude a já taky ne a jednoduše mě to k němu táhne. Jenom nevím, co bych měla říct. Jim všem. Tátovi, jeho přítelkyni, Toníčkovi. A když pošlu pohled k vánocům bude to jako výsměch. vůbec netuším co bych měla dělat. Sourozence jsem vždycky chtěla a teď ho mám, když to vezmu do důsledků. Je to ale jen informace, nemám skutečného brášku ani reálnou šanci, že jím Toníček někdy bude. Jen nějak nevím, jak s tou informací, že nedaleko mě je někdo koho bych mohla beztrestně nazývat sourozencem, naložit.

Prázdninové zážitky

20. července 2011 v 21:52
Když místo doprdele, říkáte Dobrý Merline případně u Salazara, je to známka toho, že byste měli přestat s fanfiction. A to myslím vážně, protože mě už to opravdu začíná lézt na mozek, zvlášť teď když i překládám. A ta holka co jí překládám mi jde taky pěkně na nervy. Zřejmě trpí nějakou zvláštní poruchou, která ji nutí používat příliš mnoho příslovcí. Jo a už jsem se zmiňovala, že začínám mít tendence říkat přítulovi můj chlapče a dělat Vtipy typu: "I Longbottoma by napadlo, jak je takové tvrzení nesmyslné." A to ani nemluvím o tom, že v jednom kuse říkám, že se domnívám. Jo, jde to se mnou z kopce.
No aspoň jedna věc, jela jsem s kamarádkama na FF do Chotěboře a tam jsem objevila úžasnou věc. Slyšeli jste někdy o dorama? Ne? To jsou prostě Japonské a Korejské (Jihokorejské, I guess) seriály. A většina je jich v angličtině nebo s anglickými titulky, takže teď kromě spouty kouzelnicjých nadávek zvládám i anglické a to nemluvím o otm, že se mi v angličtině zdají i sny. Naprosto stupidní sny, smím li podotknout.
Naposled jsem koukala na Coffee prince, to je korejské. Popravdě, šla jsem spát dva dny po sobě v pět ráno, bylo už světlo. Ale vážně mě nesmírně mrzelo když to skončilo. V životě by mě nenapadlo, že můžou mít korejci tak skvělý seriály. Vcelky chytrá a napínavá zápletka, výborní a i pěkní herci, dobré nápady, nepřiliš trapné vtipy, kvalitně natočené. No vážně, úplně mě dostali, dokonce se mi líbí mnohem víc než japonské, i když hádám, že japonské nebudou o moc horší, prostě jsem jen asi nekoukala na ty správné (protože takový Yukan club, to je něco šíleného. Teda, ne že bych se té stupiditě nesmála, je to na Yutube, určitě si kousek pusťte).
Ehm, jo no nepředpokládám, že byste zas tolik stáli o mé sexuální zážitky, ale tohle vám povědět prostě musím,
Dělali jste to někdy o prázdninách ve škole na katedře? Je to senzační. Mám úplnou náhodou (prostě jsem dítko štěstěny) klíče od školy, takže jsme tam s přítulem vlezli a on mě ojel přímo v chemii na katedře prostě mě tam ohnul a udělal mi to zezadu a přitom mě pleskal po zadku a já mu říkala pane profesore. No popravdě jsem na to trochu úchylná, miluju, když někdo řekne, že jse zlobivá a naplácá mi, protože já jako malá nikdy na zadek nedostala, takže mě to vážně vzrušuje. Když to takhle napíšu, zní to vrcholně trapně, ale vážně. Neumíte si představit když se po té obrovské ztichlé budově rozléhá dvojí vzdychání a vy jste strachy bez sebe že někdo přijde a navíc víte, že přesně na tom místě, kde jste si pak nahou prdelí sedli na katedru, se bude v září opírat učitelka a vykládat vám o uhlovodících. A při odchodu ze třídy jsem namalovala na tabuli píču. To byl pravděpodobně nejdokonalejší zážitek letošních prázdnin.
Teď ještě čekám, až bude pěkně, abchom se s přítulem mohli jít vykoupat do lomu. Nikdo tam nechodí a já to ve vodě ještě nedělala, hmmm.
Bože jo, plácam hrozný nesmysly. Asi bych se sebou měla něco dělat. Tak já si půjdu umít vlasy. Zatím, mějte se famfárově, nikoho nebijte mimo ložnici a koukejte na spoustu doramíček. Šukejte a nemračte se!

Kde je kurva můj život? Kam zdrhnul?

3. března 2011 v 19:44
Tři týdny. Tři probrečené týdny. Tři týdny naprosto k ničemu. A pořád to trvá. Vezmu to od začátku. Byl Valentýn. Tolik to neprožívám, ale na druhou stranu není to zas tak hrozná "komerce a špína," jakou z toho všichni dělají. Je to jen den, který se oslavuje a to, že ho někdo slaví trochu ujetým zbůsobem, za to on nemůže. Byl valentýn a přítul mi den předtím lehl s jakýmsi zánětem a dostal antibiotika. Už předtím jsem na tom nebyla nejlíp, ale to jsem byla spíš unavená a pochybovačná, nic co by se nedalo přežít. No dobrá, tak jsme to tedy nějak v rámci možností oslavili. Necítím se u nich moc dobře a nemám moc ráda jeho rodinu, ale o tom někdy jindy. Odcházela jsem a nebylo ještě ani půl sedmé. Stmívalo se. Prošla jsem dvěma pustými ulicemi a dostala se na jednu z nejrušnějších křižovatek, co u nás máme. Je to u bývalé nemocnice, ale to není nijak důležité. Prostě je to velký prázdný komplex budov na rušné křižovatce. Zastavil mě cikán. Snad padesátiletý, možná čtyřicetiletý, co já vím, nemám na to odhad. Měl sebou dvě malé děti, kdoví, jestli už vůbec chodily do školy. Holčička měla na sobě zářivě bílou bundu a obě děti měly černě upatalné prsty. Tatínek (nebo kdo to byl) pak začal. Odstartoval celou tu hrůzu.
Pochválil mě, prý jakou mám hezkou chůzi, jaká jsem milá. Nejsem vůbec nedůvěřivá ke komplimentům, občas se mi nějakého dostane, ale přece už mám své zkušenosti. Opatrně jsem nasála vzduch. Opilý podle všeho nebyl. Začal mi vykládat, jak si dělali s dětma ohýnek a jak blábolil, pořád se přibližoval. Postřehla jsem to, až když byl skoro u mě. Chce mě okrást, blesklo mi hlavou. Chce ukázat děckám, jak na to. Nic jsem u sebe neměla. Vůbec nic, co by se dalo nějak využít nebo zpeněžit. Pořád mi opakoval jak jsem milá a pak se dotkl prstem mé tváře. To už mi bylo nepříjemné. Nevyhýbám se nijak kontaktu s lidmi. Nejsem sice "ošmakávací" typ, ale přežiju to. Na hlavu jsem ale docela háklivá, nemám ráda, když mi na ní někdo sahá. A pak najednou, přišlo to jako blesk. Byla jsem namáčknutá na šedivé stěně bývalé nemocnice, ve tváři jeho dech a kolem chodlili lidé a dívali se jinam. Jeho velké suché ruce mi bloudily po tváři a pak po kabátě. Ani nevím přesně kde, ale dalo by se to nazvat osaháváním. pokoušel se mě někam pozvat. Panebože, přes ulici je park, napadlo mě. Vymlouvala jsem se, že musím být včas doma, jinak mě mamka zabije. Chtěl mi dát pusu. No tak dobře, jen když už mě pustí, myslela jsem si. Dotkl se hrubými tvrdými rty mé tváře a pak mi vlepil mokrou mlaskavou pusu na čelist.
"Ale uvidíme se, viď?" To bylo poslední, co řekl. Pořád mi to zní v uších. Klopýtala jsem domů, neustále jsem se ohlížela a chtěla běžet, jenže to nešlo. A před očima jsem měla klidné, skoro chladné tváře těch dětí. Ty temné téměř černé oči. Jsou na to zvyklé, uvědomila jsem si s hrůzou. Přesto mě to nevzalo, tak jak by asi mělo. Doma jsem to řekla mamce. Trvala na tom, že to ohlásí, a tak jsem zdráhavě souhlasila. Policista byl prý i ochotný. A prý i trochu xenofobní, když hlásila, že se jednalo o roma.
A pak? Bylo to dobrý. Řekla jsem to ještě kamarádkám, spíš jako varování a taky proto, že před mamkou jsem si nechala pár věcí pro sebe, jako třeba ty polibky. Přítul z toho udělal horší scénu než já, vyváděl a já ho nechápala. Nic se přece nestalo. To bylo pondělí a úterý. Ve zbytku týdne to pozvolna začalo. Ve čtvrtek jsem dostala takový hysterický záchvat, že si třičtvrtě hodiny nepamatuju vůbec nic. Brečela jsem, ječela a vůbec nevím, co jsem řekla, dvakrát jsem se začala mírně dusit. Během večera jsem se trochu uklidnila. Zbytek týdne proběhl rozpačitě, ve jménu hesla:"nějak to přežít." Trochu jsem brečela a nebylo mi nijak do skoku, ale dalo se to. V pondělí a úterý vyrazil přítul už do školy. Bylo mi trochu líp. Nemusela jsem k nim domů, kde mi nikdy nebylo moc dobře. Přítul šel k nám jako obvykle. Ve středu jsme šli s ním a spolužačkami na "kafe" do nové cukrárny. Oslavit, že se umístil druhý v okrese na anglické olympiádě. Pak začal vyvádět. Nervoval se vůli blogu. Že dlouho nekomentoval své oblíbené a že oni málo komentují jeho. Vztekal se, že nebyl na olympiádě první jako loni. Nechtěl k nám jít a rozloučil se se mnou už ve čtyři. Ty tři dny, kdy mi bylo docela dobře, i když ne úplně se jako by rozplynuly. Zase jsem brečela. Zase to bylo špatný. V pátek nešel do školy. bylo mu od nervů špatně před testem z matiky a uhnal si i znovu ten svůj zánět. Myslela jsem v u chvíli, že padnu. Za ten týden, co jsem ho chodila nevštěvovat jsem málem vypustila duši. Vypěstovala jsem si odpor k jejich bytu a nemohla jsem tam vydržet. Správně počítáte, že takhle započal třetí týden mého utrpení. Jestli jsem z těch týdnů nebrečela tři dny je to hodně. Brečím denně. Nemyslete si, že jsem taková. Ne. Nebrečím, nedojímám se, až do těchhe proklatých dob, bylo hodně jestli jsem se rozplakala jednou do roka. Bez přehánění. A vždycky to byl zdravý pláč. Pláč, kdy vás v mysli bodá jediná myšlenka napojená na pocit vzteku nebo bezmoci. Pláč, který vám uleví. Tenhle pláč je strašný. Nejen, že se nedá ovládat (Skutečně to nejde. Nepomáhají dechová cvičení nic.), on je úplně bezdůvodný. Nemá většinou žádnou příčinu. Prostě jen cítím postupující pocit hrozné tísně a úzkosti od prsou do krku. Jediné, co stihnu, je rychle se někam schovat. Ta strašná úzkost mě obklopuje a je i uvnitř mě. Je jednosměrná. Můžu jen dávat. Energie odchází, ale nemůžu si ji nikde vzít. jím i spím, ale nic z toho nedostanu. Je to šílené. Jsem vyčerpaná, v noci se budím. Jediné, co chci, je usnout a už se neprobudit. Na ničem mi nezáleží a nechce se mi nic dělat. Ani nejzákladnější věci jako vstávat nebo se mýt. Všechno mě stojí strašnou spoustu sil. Střídají se mi návaly horka a zimnice. Před spaním piju meduňku, abych vůbec usnula. Chodím spát brzo, aby už byl další den a když nastane, nehci ho. Začínám být téměř světloplachá, ale na druhou stranu mám strach ze tmy.
Zkoušela jsem najít příčinu a tak postupně házím vinu na kdeco. Jenže viník není. Nejsou to ani příšerně hodní a slušní přítulovi rodiče, se kterými už nemůžu ani mluvit, protože se jich bojím. Normální fobickým strachem, právě takovým jaký má moje mamka, klaustrofobička, z uzavřených prostor. Z jejich bytu je mi zle. Doopravdy zle. Překročím práh a chce se mi křičet, chce se mi brečet, chce se mi utíkat. Jenže to nejde. Je tam přítul. Já musím být s ním, bez něj je to ještě horší. začínám věřit na toky energií a vibrace. Dokážu vnímat místa. A jejich byt je jako zlatá cela. Je to peklo. Kdybych tam musela přespat, bez legrace by mě ráno odvezli ve svěrací kazajce. Nemůžu tam nechodit, ale nezvládnu tam ani chodit. Dnes to bylo tak strašné, že se mi s menší intenzitou zopakoval hysterický záchvat. Nemůžu tam, ale musím. Trápím přítule. Snažím se mu vysvětlit, že si to nevymýšlím a že se opravdu snažím něco s tím dělat a ovládat se, ale že to nejde. Trápím ho, ale jinak to nejde. Potřebuju ho. Myslím, že kdybych někdy měla u nich doma počkat a on by někam odskočil, utekla bych. Klidně oknem. Jestli v pndělí nepůjde do školy, jestli tam budu muset ještě jednou vyjma zítřka a soboty, nevím doopravdy, co se stane, ale cítím, že to nevydržím. že prostě nevstanu z postele a budu celý den jen brečet a smrkat. Protože už jsem v koncích . Nerozumím tomu. Nejsem to já a nevím kde jsem. Nemůžu to na nikoho svést. Vlastně ani na sebe. Je to něco z venku a já nevím co. Bojím se. Konečně myslím chápu, co to je mít psychické problémy, protože i když ty moje nejsou nijak velké a brzy se vyřeší je to mnohem horší než cokoli, co jsem dosud zažila. Dopravdy obdivuju psychology, dobré psychology, teď v tomle období rozhodně. A obdivuju i ty nemocné. Strašně je obdivuju a soucítím s nimi. Ne tak jako dřív. Tohle už není lítost. Je to prostý soucit s tím, že je jim mnohem hůž než mě a také žijí a snaží se.

Příběh jednoho přátelství. Jsem úchylák.

4. února 2011 v 0:22
Mohla bych z toho udělat dva články, protože to, o čem chci dneska psát, spolu nijak nesouvisí, ale popřela bych tím svou lenost.
Začnu tím druhým. Poslední dobou se cejtím jako strašnej úchyl. Jestli holky myslí na sex pětkrát denně a kluci každých pět minut, nejsem ani jedno. Myslím na něj pernamentně. Když to zrovna neděláme s přítulem, představuju si, jak to dělám s ním nebo i s někým jiným. A když ani to ne, čtu Slash a koukám na hentai (oboje je v podstatě porno s kapičkou (krůpějí) originality).
Vážně už si nepřipadám normální. Líbí se mi (z toho sexuálního hlediska): náš třídní, náš učitel na IVT, moje nejlepší kamarádka, moje druhá nejlepší kamarádka, jedna holka z tanečních, Snape, Lucius, Jean Reno, Bruce Willis, Johny Depp, Lucy LIu, Dustin Hoffman, Antony Hopkins, Sean Conery (komu vadí, že je mu osmdesát?) a spousta dalších herců a hereček. pak asi tak většina rockových a metalových zpěváků (obzvlášť sexy je Jagger), no dál náš šedesátiletej matikář s hadím obličejem, angličtinář, kterej už nás neučí, moji dva povídkoví hrdinové, neljlepší kamarád mého přítule, můj bývalý spolužák a mohla bych pokračovat. Vážně asi není normální v jednom kuse si představovat sex s tím, pak zas s dalším a pak se všemi. Rozdíl holka kluk ani věk nejsou překážkou. Jiné sny než erotické se mi zdají zřídkakdy. Jiné povídky než erotické moc často nečtu.
Když už jsme u těch kluků holek. Můj vkus je kapitola sama pro sebe. Lidské tělo (jakékoli) je nejkrásnější věc na světě. Jsem tedy schopná chtít jak padesáti - šedesátiletého chlapa třeba kvůli hlasu rtům nebo prostě proto, že je chytrý. Jsem schopná toužit po sexu ze soucitu. Dovedu si to představit s literární postavou a ostatně i s některými hrdiny z anime (že Yuki?). Minimálně můžu říct, že nejsem povrchní. Zajímá mě každý člověk a u někoho objevím rys, který mě natolik zaujme, že se téměř zamiluju. Stejně tak s holkama. Nebudu tvrdit, že jsem bisexuální i když je to trendy. Jednak na sexuální orientaci nevěřím a druhak jsem nikdy s žádnou holkou kromě polibků nic neměla (zatím) takže to nemůžu úplně posoudit. Panebože už bych zas šukala. Když nemám dva dny sex jsem podrážděná. Fakt skoro vzteklá.
Mám nastydlej močák. No mě to snad naučí chodit včas na záchod a dosatečně pít. Nakonec snad za to budu ještě vděčná.
Tak jo, to že jsem pernamentně nadržená už necháme být a přesuneme se k bodu číslo jedna.
Stala se taková věc. Začalo to asi v osmý třídě, abych byla důkladná. Tedy pro mě to byl první ročník šestiletého gymplu. Nastoupilo nás tam sedm lidí z naší třídy ze základky plus další a taky moje nejlepší kamarádka Katka, se kterou jsem se znala už od druhé třídy.  Zpočátku to bylo všechno trochu rozpačité. Každý se bavil jen s tím, koho znal z dřívějška. Pak se třída rozdělila podle tradičního vzorce: pipiny, kluci a outsideři. Můžete hádat kam se řadím já. Neříkám to proto, že bych nás chtěla snižovat, prostě to tak chodí. My jsme ty hezké, pohodové holky, co maj vlastní názor, dobrý známky bez šprtání a spoustu dalších věcí, o kterých si povrchní pipky můžou nechat jen zdát. Tvořili jsme nerozlučnou partu. Bylo nás deset. Veliká parta. Holky, co se nedaj. Opravdový kamarádky. Každá jiná, ale všechny dohromady velká parta. Dršky. Tak si doteď říkáme. Zbylo nás pět. Pět z desti. Říká se to přece: Od desíti k pěti. Sára, nejzvláštnější a v jistém smyslu nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy potkala. Někdo takový asi nemůže ve vašem životě zůstat věčně. Odstěhovala se. Nikola. S další členkou naší party se pohádala. byly kamarádky od první třídy. Pak se odstěhovala. Studuje teď v Německu a občas se s ní vídám. Moje nejlepší kamarádka upadla u zbytku party v nemilost kvůli takové hlouposti. Rozebírat to tu nebudu. Stačí říst, že u Katky se s něčím takovým musí počítat. Prostě ji některé kamarádky časem omrzí. Chodili spolu za ruce jako dvě hrdličky a pak pic, pohádaly se. Hodně se pohádaly. Byly z toho dost ošklivé scény. No nic, život jde dál. Všechny se chovaly jak ve školce. Nikdo se s ní nebavil. Bára (to je moje nejlepší kamarádka, i když tohle škatulkování nemám ráda) ano. Mluvila s ní docela normálně. O škole, o filmech. Jen tak. A jako by najednou neměla právo žít. A tak se zas dvě duše od nás oddělily. A pak jsme přišly i o Katku. Rozhodla se, že ji tentokrát omrzí bývalé spolužačky a to z tisíce důvodů, které zná jen ona. Přestoupila pryč a hrozně se teď diví, že se děje to, co bylo nevyhnutelné. Bylo jasné, že se odcizíme. Trochu. Ale to není ničí vina. To nám přece nebrání dál se spolu přátelit. Jí ale zřejmě ano. Hodila vinu na nás a tentokrát poprvé to vztáhla i na mě.
Já jsem na její nálady zvyklá. Přejde ji to. Nevím za jak dlouho, ale vím že přejde. Ale mrzí mě to z jednoho důvodu. Po jedenácti letech kamarádství je schopná říct, že na ní taky seru. Že jí všichni píšou, jen když něco chtějí (komu ne?) Ona si pískne po dvou nebo třech měsících, kdy se vůbec neozvala, že si uděláme fajn víkend. A ža potřebuje doučit matiku. Naučila jsem se kvůli tomu i látku dopředu. Propásla jsem odpoledne s přítulem. A ani ne po pár týdnech mi řekne, že na ní seru. Prosím. Já s tím problém nemám. Mrzí mě to, ale to je všechno. Já totiž chápu, že přítele nemusíte vidět denně, aby to byl přítel. Stačí to i jednou za rok a stále to funguje. Příteli nevyčítáte. Příteli odpustíte, aniž byste vůbec zmínili, že je co odpouštět. Až to pochopí ona, třeba jí i dojde, že to bylo od ní hloupé. Já počkám. Jen vidím, jak lidem kolem sebe ubližuje, jak ubližuje i sobě a nevidí to. Časem si třeba všimne, ale to už bude na ledacos pozdě.

Bude to rychlý

12. ledna 2011 v 23:41
Tak jo, dneska jsem přišla na takovou věc a chci si to sem pověsit, abych  na to neapomněla. Jsem poslední dobou na přítule trochu zlá. Jsou to maličkosti, ale mám dojem, že si je trochu moc bere a ostatně i mě to mrzí, nechci na něj bejt taková. Válela jsem se dneska večer asi hodinu v posteli a poslouchala Eltona Johna. Já toho chlapa miluju. Všechno mi došlo. Jo jasně, bude to znít jako pseudopsychologický kecy, poslední dobou dost rozšířený, ale já to tak fakt cejtím. Prostě jsem zjistila, že se bojím zamilovat a je to o to horší, že zamilovaná jsem. něco jako, když si po púl roce, kdy doma chováte tarantuli, uvědomíte, že vlastně máte arachnofobii. Je pro mě strašně důležité mít ten pocit, že jsem silná, zvládám to a mám všechno pod kontrolou. Věřím jenom sama sobě a proto se nemůžu nikomu poddat. A to je můj problém, dokud příteli neuvěřím, že mě fakt miluje nebudu schopná přestat s věčným schazováním, narážkama a tak. Ony kamarádky už si toho taky všimly a to mi rozsvítilo varovnou kontrolku. Budu se sebou muset začít něco dělat a musím vymyslet co. Asi se vrátím ke svým dřívějším aktivitám a nechám mu víc prostoru. Jednak proto, aby se mu víc stejskalo a dělal na mě zase ty psí oči, co mě na začátku tolik sraly, a taky proto, abych na to kurva furt nemyslela. Zvlášť když se vlastně nic neděje a nic není špatně.
Aspoň na Zpovědnici.cz jsem se trochu uklidnila, jelikož tam jedno holka psala něco, co celkem vystihlo mojí situaci a jiná jí na to napsala, ať si dá pozor, že ona to taky dělala a pak se to zlomilo a zamilovala se ona a najednou měla pořád spoustu pochybností a děsně litovala toho, jaká na přítele byla, jelikož on musel určitě taky pochybovat, když ho pořád shazovala. No a teď že je on ten vlažnější a ona ten zamilovanej pejsek. A tak krásně vystihla to, co prožívám, že jí píšu jedničku.
Myslím, že se vyseru na to, co to se mnou udělá a zkusím mu prostě věřit. nemám důvod k opaku, to zaprvé a zadruhé, třeba to bude změna k lepšímu. Minimálně vás pak možná ušetřim těch pubertálních výlevů.

Mám dilema jak prase: Biologie nebo matematika? otázka přímo hamletovská,
Jo a pitvali jsme švába. Dostal jméno Bohouš a jeho posmrtný křeče, když už mu chyběla většina končetin křídla i hlava, byly fakt lahůdka.

Kam dál