Září 2010

Den čtvrtý

16. září 2010 v 21:13
Dnešní den se fantasticky povedl, nato jak beznadějně začal. Zase jsem vstala pozdě. Ani jsem se nestihla nasnídat. Hned první hodinu jsem to schytala od Leoparda za svůj systém sešitů, přičemž mi pak ve špatné náladě dala trojku ze zkoušení, které bylo objektivně na dvojku. Až do velké přestávky jsem byla parádně vzteklá. Druhou hodinu jsme totiž byli obšťastněni fyzikou, při níž se Kartáč zamotala do nějakého modelu, který nám měl názorně předvést princip mechanického vlnění. Bohužel se na něm neuškrtila. ještě že po mě poslední dobou nic nechce. Dřív mě vyvolávala pořád, ale letos jsem objevil důvod a další šanci jí už nedám. Nepsala jsem si totiž poznámky. Teď si je nepíšu taky, zato mám rozepsanou povídku. Takže při fyzice píšu a doma si látku přečtu z učebnice. Stejně to bez jejího koktání, kašlání a neustálé vracení se, chápu mnohem líp. 
Svačina od přítule mi náladu moc nespravila. Chudák netušil, že na uzeniny a jinou mastnou havěť moc nejsem ani když mi ze slaniny vybere to nejlibovější, prostě mě moc nenadchnul. Náladu mi spravili holky. Už ani nevím čím, myslím že to byl Šmoulin výklad o jejich včerejší výstavě skotu. A pak taky moje Malá, které přišla "kamrádka od esemesky."
Do oběda jsem se stihla dovědět potěšující zprávu o tom, že tělocvik dnes odpoledne nebude, ale spojí se zejtra s klukama. Sice si ráno nepřispím, ale zas uvidím mužské osazenstvo třídy v teplákách, což nezní ani zdaleka špatně. A stihla jsem si oblíbit naši novou na občanku. Její mekot je pořád stejně otravný, ale není ani za mák nudná a někdy je její výklad docela zajímavý. Člověku se jen tak nestane, že by se mu dařilo poslouchat bez vynaložení větší námahy na soustředění, čistě ze zájmu. 
Dějepisářka si na test pořád nevzpomněla.
Po obědě (čočka v jiném než šedém odstínu, takže skorem ***** hotel, no ne?) mi bylo jasné, že si přítul na dobu dívčího tělocviku naplánoval už něco jiného a nechystá se trávit volno se mnou. Čekala jsem to a vlastně mě to i potěšilo. Taky mám své plány (které jsem nedodržela, ale dobrá myšlenka tu byla.) Z nějakého důvodu se trochu urazil, když jsem mu ochotně schválila ať jse domů s kamarády a trochu si zahraje na kompu a něco napíše. Nejspíš očekával, že budu smutná, nebo že budu přemlouvat, aby šel se mnou, jenže mě to v tu chvíli nenapadlo. co se týká mé dívčí části bývám občas trochu zabedněná (něco jako chlap.) 
Vyrazila jsem si tedy na cyklovýlet. Nevěděla jsem jistě kam pojedu a vzhledem k pozdní době výjezdu, jsem chtěla zamýšlených 20 kilásků trochu pokrátit, ale nakonec se mi nechtělo a dojela jsem celou trasu. Podívala jsem se s příjemným pocitem nostalgie do míst svého bývalého bydliště a v hospodě vyloudila náplast, jelikož jsem si při dobývání prutu na luk seřízla prostředníček až ke kosti. Číšník mi prst zabalil náplastmi až přehnaně starostlivě a dokonce se mě pokoušel utěšovat. Donesl mi i ubrousky, asi deset kusů. Nevím co čekal, že s nimi udělám, vzala jsem si jen jeden. vyfotila jsem spoustu prima fotek, které jsem si ještě neprohlédla, takže ještě nevím jak moc prima jsou. Domů jsem dorazila ve zdraví a nevykrvácelá. Luk si zítra doufám dodělám. Jen mě mrzí, že s tím prstem nemůžu hrát na kytaru. Nu což, nějak to přežiju. Ale bylo tedy nádherně dneska, to se musí nechat, už vím co mi chybělo ke štěstí. Čerstvý vzduch. Jak prosté, že?

Den třetí

15. září 2010 v 20:53
Stále stejná písnička o pozdním vstávání, už to znáte ne? 
Hrozně jsem se ráno bála, dějepisářka přece nemůže být tak roztržitá, aby na tu písemku znova zapomněla, když s ním máme zrovna dvě hodiny. Zvládla jsem si za první dvě hodiny nachystat poměrně použitelné taháčky a dokonce si něco málo z římské historie zapamatovat. Stejně toho ale moc neumím. Jenže naši vyučující nejspíš postihla nějaká forma amnézie, jelikož ani při první ani při druhé hodině nedala najevo, že by vůbec zamýšlela něco tak přízemního jako test. 
Vinou nějakého suplování byl dneska velice humanitní den. Angličtina s naší půvabnou kočkovitou šelmou, Němčina s naším rusky vypadajícím učitelem, double Čeština (literatura - co jsme komu udělali) a dva dějepisy překvapivě příjemného obsahu o vikinzích.
Oběd měl dnes velice zajímavé složení. Původním záměrem byly nejspíš špagety zapečené se zeleninou a ještě něčím žlutým. Výsledek byl sytý, slaný a neotrávený. Aspoň že ten kompot nezavařovali naše vousaté kuchařky, ale byl kupovaný a tudíž jedlý. Nevím co po třech letech ještě čekám. Průhledný čaj? Něco čerstvého? Něco barevného? Všecko je buď šedivé nebo v nějakém odstínu hnědé. Zas je to levné a při ruce. Na rozmazlování svého trávicího ústojí budu mít ještě doufám dost času (pokud mě školní strava nezabije.)
Všimli jste si někdy, že všechny konzumy typu coop, jednota atd. jsou úplně stejné. Ale úplně. Je to docela úsměvné tam přijít a vidět to, co jste den předtím viděli v konzumu na opačném konci města. Ale zas mě zaráží, že hypermoderní obchoďáky kolikrát nemají ledasco, co se tam dá koupit.
Ačkoli jsem to nečekala podařilo se nám v mém rozbordelém pokoji po příchodu z ústavu navodit jakous vášnivě-romantickou atmošku a zas se s přítulem milovali. Pak musel jít. Aspoň nám na pátek nachystám dračák. Tentokrát jsem pán jeskyně já, ale doufám, že je s mým dobrodružstvím už taky nachystaný. Mému elfímu zloději už nějaké to dobrodrůžo taky schází. Hmm, tak jo, půjdu na chvilku psát, nebo spíš popovídat si se svými milými virtuálními postavami.
Pohrávám si s myšlenkou, že Kámen manželství nahraju a pak si ho šupnu do empétrojky. Zdá se mi to jako dobrý způsob, jak předcházet mému pozdnímu dopostele uléhání. 

Den druhý

14. září 2010 v 23:42
Dobrá, vyšel mi jakýsi kompromis a do postele jsem si tentokrát vlezla přesně v hodině duchů. Ráno jsem se probudila poměrně vyspalá těsně před sedmou, vypnula budík a otočila se na chvíli na břicho. Miluju ten pocit vyhřátého povlečení na zadku a na zádech. Ovšem můj milý pocit mě převezl a uspal až do čtvrt na osm. Ale stihla jsem to. Vždycky všechno stihnu i když na poslední chvíli. Dokonce jsem zvládla i ohřát jeden fantastický řízek ze včera. Doopravdy se mi povedly moje řízečky namočené v jogurtu a obalené v brambůrkách. Měla jsem jeden schovaný pro přítule, zblajzl ho hned, jak skončily raní laborky.
Byla to ukrutná nuda. Naše nová tlustá chemikářka si usmyslela, že nám, jako se to dělá vždycky, osvěží naše teoretické znalosti. Musím ještě opsat laboratorní řád, to se mi tedy sakra nechce. Myslím že toho musím udělat víc, jen si teď zrovna nevzpomínám, například musím jít spát, to jsem tedy ještě nezapoměla.
Naše trhlá stará angličtinářka, které z dobrých důvodů předíváme leopard, vytáhla přítule z lavice a nechala ho mluvit skoro čtvrt hodiny o Irsku. No jo pěstuje si ho na další olympiádu, chudáka.
Fyzika byla stejně hrozná jako obyčejně. Alespoň jsme ale přišli na původ slova ježibaba. Dřív to byly jenom baby, ale pak se narodila naše fyzikářka (říkejme jí kartáč, jako každý) a její ježatá hlava dala ježibabám onu předponu. Na oběd nás pustila pozdě jako vždy. Ovšem tentokrát se našlo nejspíš pár dalších sviní, protože když jsme doběhli k jídelně, žádná fronta tam nebyla.
Polívka kupodivu chutnala jako opravdická polívka a perník jako perník z pytlíku, což není tak špatná představa, když víte, že na tom neměli co zkazit.
Pak ještě dvě ohromě uspávací hodiny a hurá domů. Ještě se ovšem v malém krámku na náměstí, kde jsem si kupovala kožené řemínky na svou hippísáckou čelenku (ano, opravdu ji hodlám nosit,) odehrála taková drobná peripetie se zapomenutými penězi. To jen tak mimochodem. Plánovali jsme původně s přítulem akční odpoledne, ale podařilo se nám "jen" dvakrát se pomilovat a dvě hodiny prospat. stejně si ale myslím, že to byl užitečně utracený čas.
K večeři maminka pracně uvařila pizzu z kauflandu (začíná si nebezpečně zvykat na to, že se nevaří) Ale nestěžuju si, já pizzu celkem ráda.
Teď ještě dočítám slashovou povídku (hmm, povídka o 77 kaitolách po 5000 slovech) Kámen manželství. V některých ohledech je to sice blbost nad blbost, na druhou stranu je to jeden z kvalitnějších slashů a netočí se (skoro) vůbec kolem sexu. Vlastně má dokonce příběh. Mimochodem jo, je to klasika o tom, jak se Harry oženil se Snapem, obyčejně nemám takové znásilňování postav ráda, ale tady dělám vyjímku.
Na stole mi tu stojí krabička od žvejkaček plná korálků, nasbírala jsem je dneska u chodníku, lidi na mě dost divně koukali, ale co? Někdo je tam rozsypal a mě jich bylo líto. Proboha, hodina duchů už je málem tu. Frčím si lehnout.

Den první

13. září 2010 v 20:38
Dnešek začal jako obyčejně, budík nařízený na šestou, abych se v pohodě stihla doučit dějepis a nenechala svého přítule moc dlouho čekat přede dveřmi. Samozžejmě jsem si ho pak o dvacet minut přeřídila s tím, že je přece zbytečný vstávat tak brzo, a z postele jsem vylezla až ve čtvrt na osm, což je i na mě dost pozdě. 
Přítul naštěsní nabral zpoždění, a tak na mě ani nemusel čekat. Do školy jsme dorazili tak akorát, ale na učení nebo úkol z Němčiny hned na první hodinu už čas nevyšel. Nakonec jsem svoje vyprávění z prázdnin (bože, ta velkolepá originalita) dopsala zatímco bylo zapisováno do třídnice, kvalita tomu odpovídala, ale náš pan učitel na to stejně zapomněl.
Druhou hodinu do nebe volající nuda v podobě povídání o prvocích. Člověk by ani neřekl kolik nemocí takový sviňky způsobujou. Minule to byla aspoň sranda, dneska přišla řeč jen na to, že i blechy můžou mít průjem, což by mě v životě nenapadlo. 

"Co způsobuje Lamblie?"
"Blití?"
"No spíš průjmy."
"Takže Lamsere."

A nebo jinak

"Tak a tohle mají ve střevech hlavně švábi a termiti a..."
"Tak to je dobrý, to stejně nežeru."

Následoval obávaný dějepis. Na poslední chvíli, jen co přišla učitelka do třídy, volám na našeho předsedu:"Vole, popřej jí, měla včera svátek!" A tak bylo naší dějepisářce popřáno, načež se jí nějaká písemka vykouřila z hlavy a zanechala nás ve třídě o samotě, aby o chvíli později donesla snad kilo čokolády a podělila se s námi. 
Češtinář nám zadal sloh na téma prázdniny (Jestli hádáte, že máme stejného vola na češtinu i němčinu, nemýlíte se). K obědu byla jaká si poloryba (polotovar) plus kaše z pytlíku jako bonus. Zašli jsme s přítulem za roh na parkoviště trochu se potulit a pak hurá zpátky.

Učitelka nám oznámila, že má zadáno vymyslet obal na almanach k výročí a že se jí do toho nechce, tak ať něco vymyslíme. Mám tedy rozdělaný dort. Víte jaká je fuška dopočítat se 140 svíček a všechny je tam vecpat?

Potom rychle přeběhnout na výtvarku do zušky a namalovat škebli. Vzít si svolení, že v rámci projektu blues můžu vyžít všechno, co tam je na výrobu své budoucí elektrické baskytary. Keramická kytara, kdo už to má? trochu mi cestou zpátky zmoknul štos výkresů, který jsem tahala domů. Ale je fajn trochu se umazat a odpočinout si, jinak bych už na výtvaru nechodila. Začínám teď druhý rok druhého cyklu, který už běžně nikdo nenavštěvuje. Ale je to prima svobody.

"Nakresli tohle."
"Nemohla bych radši tohle?"
"Tak jo."

Hm, provenčím teď trochu tablet a doučím se ten dějepis, zkusím jestli se mi dneska povede dostat do postele před půlnocí.