Říjen 2010

Sfoukávám prach

14. října 2010 v 19:00
Myslíte, že se dá v deníčku vzpomínat? To by se asi nemělo, že? Nevím, žádný z mých papírových deníčků na to nervy neměl, ale tak snad mi tenhle promine. Dneska mám takovou možná trochu sentimentální náladu. Asi proto, že mám už zas pocit, že to všecko moc letí a že by to tak letět nemělo. Ještě předtím ale...
Náš češtinář vybral ten odporný paskvil na téma alkohol, který jsem zplichtila včera večer a stokrát ho přepsala, jako jeden z těch, co pošle do novin, kde ho možná otisknou. Panebože. Ten předchozí na téma "sexuální výchova ve školách" se mi podle mého názoru povedl o moc víc, ale ten nikam poslat nechce. Za to  tuhle blbost by někam cpal. Někdy bych ho uškrtila, kdyby na nás nebyl tak hodnej. No co už. přítulovi se to moc nelíbilo. Napsal mnohem lepší článek než já, dokáže psát přirozeně vtipně, což mě tolik nejde. Češtinář má jeho slohy rád a já taky. Jenže tentokrát se neudržel a napsal to spíš jako blogový článek nebo volný sloh na téma. Je sice senzační, ale do novin se nehodí. Vysvětlujte ale jeho uraženému egu, že článek učitel nevybral ne proto, že by byl méně skvělý než obvykle, ale proto, že by ho v novinách neotiskli. 
Měli jsme tři hodiny fyziky s naší kartáčoidní důrou, to bylo fakt super (jakože ironicky). A co ještě?Hmm, jo musím najít flešku a donést našemu učiteli na fotokroužek pár fotek. Včera jsem v nich udělala pořádek, tak už mi snad nebudou padat Wokna, kdykoli se pokusím otevřít složku (no sice 6 GB, ale tak...). Tak hurá na to vzpomínání, ať je to venku.
Přemýšlela jsem nad tím, jak se lidé moc mění. Nad dospíváním. Nad tím, že před svým tak asi desátým rokem si pamatuju spíš útržky všeho, co se dělo a často si musím pomáhat deníčkem, starými vstupenkami a fotkami, abych si vůbec vybavila to či ono. Nehodlám teď vzpomínat na dětství jako celek, to bych se odsud do večera nezvedla, ale jen na některé své kamarádky, konkrétně na ty "nejlepší." Vystřídala jsem jich překvapivě hodně, vážně, když se tím tak probírám vzpomínám si na víc obličejů náležejících holkám, se kterými jsem trávila spousty času. Asi první byla malá Verunka. To jsem chodila do školky. Měla starší sestru Péťu a ráda dělala rámus. Vidím před sebou jedno odpoledne kolem velikonoc, kdy jsme si u nich doma hrály a Verča rozbila svojí sestře temperami malované vajíčko ze školy. Schovala ho za gauč a šly jsme si hrát do jejich pokojíku v patře. Ani nevím, jak jsme se ocitli v ložnici jejích rodičů, kde zpod koberce vytáhla štůsek hanbatých časopisů. Nebyly to porno časopisy, jen nahaté obrázky. U nás doma jsme s mamkou chodily nahaté normálně, takže mi to nepřišlo až tak zvláštní. Nahatého pána jsem sice do té doby neviděla, ale odlišnost kterou jsme našly po odlepení samolepky mě moc nepřekvapila. Dál si vzpomínám na oslavu svých nevím jestli třetích nebo pátých narozenin. Tam byla Verunka a ještě Monička, s tou už jsem tehdy taky kamarádila. Když o tom tak uvažuju, bylo mi nejspíš pět. Dostala jsem xylofon a dort a určitě ještě něco, ale co to bylo, to vám už nepovím. Mamka nám udělala pohár. Dělala kdysi v Německu servírku a umí ty nejlepší poháry. Pak už si na Verunku nepamatuju, ani nevím proč jsme se pak už nekamarádily. Asi že zůstala ještě rok ve školce.
Na Moniku si pamatuju dobře, ale jsou to zas spíš útržky. Jak jsme u nás hrály na schovku a ona naštípla nohu lampičky (Jakýsi podstavec ve tvaru mouřenína, přerazila mu lýtko a mámin přítel, vyučený umělecký truhlář to pak v pohodě spravil.) Dál si vzpomínám na dvě svačinová dobrodružství, jednou jak si dělala doma, než jsme šly ven rohlík se šunkovým salámem a pak jak jsme nenašly ani u jedné doma nic k snědku a tak jsme si ven na svačinu vzaly každá půlku cibule zamotanou do alobalu A fakt jsme jí snědly!) Chodily jsme si hrát na starý posed a do řepky. Hráli jsme u kamaráda ve sklepě flašku. Krmily jsme toulavý kočky. Postavily jsme si senza iglú. Její taťka psal Velké Z hrozně zvláštním způsobem a já to tak teď dělám taky, podepisuju se se stejnou divnou kličkou na začátku. jednou šla za kůlnu na záchod a utřela se látkovým kapesníkem a já to nesměla nikomu říct. Občas jsme se hádaly. Měla na rukou mozoly a měla je zvláštně suché. Tady končí vzpomínky na ni, nevybavím si už ani ň.
Dál před sebou vidím malou Petrušku. Nevím, kam si ji časově zařadit, ale vím, že jsem s ní kamarádila hrozně ráda. Měla velkou borovou šišku a v ní nastkané kuličky z polystyrenu, kterým říkala škodliviny. My byly spojenci škodlivin, ale protože jsme musely chránit svět před zánikem, hlídaly jsme škodliviny, aby neutekly. Udělali jsme si domácí šťávu s hromady rybízu (nakradeného mimochodem), někdy jsme si hrály na písku. Měla trochu divné rodiče. Ačkoli si vzpomínám, že mě fakt bavilo si s ní hrát, nemám zdání, proč jsme se už nekamarádily. Asi jsme se pohádaly a ona mě někde pomlouvala. Doopravdy netuším.
Jetště si z téhle útržkové etapy vybavuju Lucku a Lindu.
S Lindou jsme si hrály na čarodějky (A to dávno předtím, než začali běhat v televizi ty pitomý seriály. I čarodějky školou povinné přišly až potom. Ani Saxánu jsme neznaly.) To nás bylo víc holek, chodily jsme tenkrát do první třídy. Ještě od ní mám někde schovaný svůj magický artefakt. Dostala od maminky z práce takové malé broušené skleněné krystalky a nám je pak dávala za postup do další třídy (to se dělo tak, že postoupil ten, kdo se s ní zrovna nehádal), hrála jsem tu hru ráda. Pak se Linda odstěhovala a posadili ke mně tu protivnou Kačku. S tou se kamarádíme, no jo už je to deset let. Ještě ale abych nevynechala Lucku. Lucka byla starší a tlustší než já a měla doma počítač a její rodiče pracovali u elektráren a měli chatu. Lucka byla docela líná. Jednou se mnou vyměnila dva náramky a ještě něco za chechtací pytlíček. Mám od ní papírovou dvacetikorunu. Poprvé jsem u ní hrála Maria a jezdila jsem s nima na chatu a někdy i na hory lyžovat. Na těch horách měli vynikající polívku z pytlíku do kelímku. Na chatě byl strašně ledovej potok, kde jsme se koupaly a taky takový potrubí porostlý zevnitř řasou, kde se dalo klouzat. Hrály jsme u nich na zahradě na dece pexeso a jednou jsem s ní byla na koňským táboře. Jo a ukradla jsem jí uzlíkovej náramek, na to nikdy nepřišla. A pak už si taky nepamatuju nic. 
S kačkou jsme pořád moc dobrý kamarádky, i když se mezi nás každou chvíli vloudil někdo jinej. Kačka si vždycky nabrnkla ještě jinou nejlepší kamarádku, ale já jsem nežárlila. Po čase se pohádaly a byla zas jen moje. Jezdily jsme k sobě na víkendy, spolu na výlety. Byla to senzace. S ní si vzpomínám na velkou kopu zážitků a teď už se kamarádí i její rodiče s mojí mamkou, takže když jsme se jednu dobu málo vídaly zase nás dali do kupy. Hrozně se spolu nasmějen a zná moje největší zlozvyky. A i když asi nemůžu říc, že bych teď nějak pěstovala "nej" kamarádky, můžu jí tam zařadit. Už nějakou dobu sice za svojí nejlepší kamarádku pokládám svojí romantickou spolužačku, ale ta mě nikdy nebude znát tak dokonale jako Kačka. Ale změnily jsme se všechny. Každá jinak, ale pravdou je, že ty moje kamarádky až po Kačku už mě ani nepozdraví. 
Dřív jsme si myslela, že se lidi vůbec nemění. Že mají nějakou povahu a jediné, co se může měnit, je místo jejich bydliště, množství jejich majetku a to, co všechno umějí. Myslela jsem si, že ani já se nikdy nezměním. Nechce se mi věřit, že jsem byla tak naivní. Ale byla. Já jsem jiná než tenkrát. O hodně jiná a ony všechny taky. Pár rysů nám sice každé zůstalo, ale ty samé holka, jakými jsme bývali dávno pradávno, těmi jsme už leda v rodném listě. Lidé musí být úžasné bytosti, když vezmete kolik let některé vztahy vydrží a celou tu dobu se jejich aktéři mění a přizpůsobují se změnám těch druhých.

O pilulce aneb tohleto je naprd a výhody prdu

12. října 2010 v 20:45
Dobrá o tomhle jsem psát nechtěla. Ne že bych vám o tom nechtěla povědět, ale prostě mě nenapadlo, že by se to mohlo stát a jak děsný to je. Ale pěkně od začátku. Můj předchozí článek pojednávající o lasagních, bramborové kaši, o tom, jak náš třídní a tělocvikář zároveň zfešákovatěl a tuším ještě o něčem, co bylo asi hlavní myšlenkou, ale na co už si prostě nepamatuju, se nějak záhadně vypařil, ještě než jsem ho stihla vypustit do vod internetu a tudíž o něj budet (k vaší nemalé radosti, zajisté) ochuzeni.
Přišla mi dneska ISIC karta. Paráda, paráda, už jsem měla strach, že to ta malá mrcha nestihne a bude průšvih.
je mi už dva dny jaksi blbě, což mi trochu kazí vyhlídku na můj rychle se blížící výlet do New Yorku (Takhle když to napíšu, zní to ještě mnohem neuvěřitelněji (totiž hlouposti, samozřejmě, že nezní, ale prostě mi to tak nějak víc dochází.)) Ale tak do neděle to snad bude dobrý.
Povedl se mi husarský kousek. Když se na to teď zpětně dívám, nechce se mi ani věřit, že jsem kolem toho nadělala tolik povyku, ale člověk se holt nějak chová a já většinou hysterická nebývám. Jenom jsem si prostě myslela, že tohle statečně zvládnu a že na tom vlastně vůbec nic není, ale to jsem si spíš nalhávala. Nebylo to zrovna tak lehounké a bezvýznamné, jak jsem si namlouvala včera.
A o čemže mluvím? O zasrané "pilulce po." Mám, jestli to někdo znáte, takový ten kroužek, co si zavedete tam dolů  a on vám tam uvolňuje hormony. Je to jako normální antikoncepční tabletky, s tím, že na tohle nemusím myslet. A to je při mé šílené roztržitosti dobře. Vůbec jsem o tom nevěděla, ale mám prima gynekologa, domluvili jsme se a já se teď trochu stydím, že kvůli svojí donebevolající zapomnětlivosti musí mamka platit o dost víc. Ale nestěžovala si, prej mimino je dražší sranda.
Myslela jsem, že když jsem vybrali pro zapomnětlivce tak ideální ochranu, že se nemůže nic stát. Ukázalo se že může. Rozbil se mi mobil, kde jsem měla nastavené upozorňování, jely jsme s mamkou do Prahy a navrch když jsme se vrátily, bylo mi už blbě, takže se to nějak sešlo a já si prostě při konci menstruace zapomněla zavést nový kroužek. Připomněl mi to nějakým nesouvisejícím výrokem až přítul, a to následujícího dne, když jsme po úžasném milování leželi vedle sebe v posteli. No super. Vytáhla jsem ze své schovky příbalový letáček a dočetla jsem se přesně to, co jsem se dočíst nechtěla. A tak jsem dneska upalovala ráno na gyndu, přičemž se mi povedlo zmeškat dvě hodiny, které mi sestřička naštěstí omluvila. Doktor mi trochu vynadal. Jsem za to moc ráda, asi bych si připadala, nevím, prostě jsem ráda, že mi to řekl "Za blbost se platí." To mi řekl. A mluvil mi zduše. Horko mě ovšem polilo, když jsem zjistila kolik to stojí. Ode dneška si budu dávat kurva pozor. Jsem docela na peníze, když už jsem u toho přiznávání, a tak dát skoro pět stovek za potrat v krabičce, to mě fakt nepotěšilo.  Mám dojem, že jestli nakonec nebudu těhotná vděčím za to spíš tomu šoku v lékárně, než podělanému escapellu. Fakt skoro pět set. Já bych se posrala. No nic ,no nic už přestanu prudit. Děsně jsem se bála, že se dostaví jeden z uváděných a jak jsem vyrozumněla celkem běžných vedlejších účinků a to nevolnost a zvracení. Nejenže nevolnost je jedno z mála fyzických utrpení, které dost blbě snáším (fakt bolest hlavy skousnu v pohodě, nastuzení cokoli dalšího jak je libo, injekce mám dokonce ráda, ale jak jde o žaludek, jsem nesvá jak prase), ale navíc by to znamenalo koupi dalšího balení a na to už bych doopravdy neměla. Naštěstí se mi to vyhnulo. Teď mi jen zbývá doufat, že budu patřit mezi těch 85% kterým to zabere. Fakt se ale stydím za to, jak jsem byla protivná, střídavě vzteklá a střídavě ubulená. Chudák přítul, mnohem zodpovědnější než já to snášel skoro celý odpoledne a povedlo se mu ani na chvilku nezlobit. Jak já ho miluju, jenom doufám, že nikdy nepřijde na to, že z nás dvou jsem ta příšera já a ne on, jak mi pořád opakuje a že to nejsem já, kdo by si zasloužil někoho lepšího. Ale chlapi maj dlouhý vedení. Snad.
Jo a abych tenhle dlouhej proslov dokončila do uspokojivý celistvosti, musím vám povědět, že mám poněkud rozporuplné pocity z toho, že jsem se nezmínila mamce. Vůbec nic neví. má starosti v práci a s pěnězi, její přítel je daleko a nechtěla jsem jí prostě přidělávat problémy nehledě na to, že nevím, jestli by mi ty peníze mohla dát a nechci, aby mi dala všecko, co měla na celej tejden na obědy. Dost na tom, že jsem vyloudila tři stovky na nepovinný divadlo. Na druhou stranu si připadám trochu nesvá, jelikož si říkáme všecko a jelikož člověku se přece jen všdycky uleví, když svoje sračky vyleje na hlavu někomu jinýmu. Jenže přesně to si myslím, že bych dělat neměla. Stačí přece, že se strachuje přítul, aby z něj nebyl taťka a ještě k tomu aby se tím zabývala mamka. Nehledě na to, že je mi hloupý se jí vlastně přiznat, jak moc často spolu spíme, vzhledem k tomu, že ona s přítelem nemá tolik příležitostí. Tak a to bude všechno. Demotivovaná těmi žvásty, co otiskli v novinách, jdu psát článek o alkoholu. A dávat pozor, jestli už kope...

Vše o vnitřku žížaly

5. října 2010 v 22:51
Za normálních okolností vymýšlím názvy nerada. Myslela jsem, že tady se svým den prvý, den druhý to krásně očůrám, ale nakonec mi to asi nedá. Ostatně vrátit se k tomu můžu vždycky, není to milenec, no ne?
Musím vám něco vyprávět. Nechce to totiž nikdo poslouchat a vy se memůžete bránit, ha.
Pitvali jsme dneska ve škole žížalu. Ta naše se jmenovala Júlie, protože kdyby neměla jméno ani bych se na ní nepodívala. Žížaly nesnáším, ale když je to mazlík Julča, tak ji klidně budu i pitvat.
Spočívalo to v tom, že se žížala rozstřihla nůžkami z manikůry přbližně tři centimetry za opaskem a postupovalo se až k hlavičce. Kůže se postupně špendlila ke gumové podložce pod zviřátkem a vám se otvíral pohled na pěkně dlouhé a na žížalu i dosti tlusté střevo (díky mým schopnstem na dvou místech trochu nastřižené, ale stejně to žere jenom hlínu tak což?) ták a další podrobnosti. Kromě střeva jsem jí ještě trochu pochrumala pohlavní sousatvu (kterou má mimochodem přibližně tam, kde mi lidé míváme hlasivky), takže mi vyteklo trochu žížalích spermií. Vypadají skoro jako ty lidské, což je určitědobrá zpráva pro zoofily. nu a dál jsem si spletla žaludek se srdcem (Které mimochodem vůbec nemá, takže jí nemůžete vyčítat, že snad nemá srdce, když se bude chovat krutě. Má dobrou výmluvu mrcha.) Jo jinak, žížaly mohou prdět a žijí dokud je něco nesežere. To jste nevěděli co? Máme super učitelku na bižuli. Odpovídá na všechny moje stupidní dotazy typu, na co umře člověk kterého do hlavy a hrudníku mlátíte pytlem s pískem? zemře na otok mozku a otok srdce. Vrtalo mi to strašně hlavou.
Jo ještě k tej naší Julče. Tak prosím největší částí žížaly je střevo a hned potom pohlavní soustava. což asi o něčem vypovídá, že? Co bych vám tak ještě...? Aby to bylo dostatečné, víte? protože po tomhle už zase budu muset mlčet. Já fakt nechápu, proč lidem vadí, že u jídla popisuju, jak dlouhej má žížala nerv a jak se jí kroutí střevo a že bych chtěla kabelku ze žížalí kůže. A kamarádka, co se mnou podobné nechutnosti, jako co všechno se dá dělat s pavoukem na záchodě, sdílela mi přestoupila do školy jinam a teď nemám sk kým prasečit. Aspoň částečně jsem vám to tedy popsala, ale asi málo barvitě. Škoda, nevíte, o co přicházíte.
Hmm a s přítulem jsme se dneska krásně odpoledne prospali a k obědu bylo kuře. to vás zajímá viďte? Ale ne víc než Julča, že ne?

Den bůhvíkolikátý

4. října 2010 v 22:35
Rozhodla jsem se, že se vám zase ozvu. Původně jsem to sice chtěla vzdát, protože jsem nezvládla dodržet režim skutečného deníčku, ale bylo mi to líto. Tudíž to vypadá, že přeci jen občas něco napíšu, ale bude to přesně takové jako jsem já - nevyzpytatelné. Prostě jak se mi bude chtít a jak to budu stíhat.
Dneska byla k obědu i k večeři bramborová kaše, jestli se jí nějakým nedpopatřením podaří dostat na stůl přede mě i zítra, pravděpodobně bude spousta mrtvých. Maminka si totiž myslí, že vařit dvakrát do týdne je až dost, šunkofleky a hrnec kaše, no co bych ještě nechtěla?
Nemůžu říct, že by se dnešní den nějak vyvedl. Jednak se mi povedlo rozbrečet svého přítule, jelikož jsem jaksi zmínila, že se mi zdá, že už mě nemá tolik rád a že se mnou nechce být, protože se prostě poslední dobou choval jinak a já chtěla vědět proč. Zjistila jsem, že on přemýšlel nad tím samým, akorád teda samozřejmě opačně, tak jsme se tedy zas nějak udobřili a nešla jsem na výtvarku, abychom mohli být odpoledne spolu, vypadal totiž pořád dost nešťastně. Doma mě čekala zpráva, že mi umřel pískomil. Paráda, jen ať se posere úplně všechno. Prosím, vždyť můj život se hodí jen na posrání, no ne? Ještěže jsme si aspoň cestou ze školy koupili sušenky a mlíčko s karamelovou příchutí, protože doma tradičně nic na zajezení smutku nebylo.
Matně tuším, že jsem měla taky dělat nějaký úkol, ale kdybyste mě ulechtali k smrti, neřeknu vám, co to bylo. A uklidit jsem měla. Na to se tady na tej mojej malej skládce zapomenout nedá, ovšem doopravdy to tu polidštit, k tomu vede ještě dlouhá cesta.
O víkendu jsem byla zase jednou na pouti. Je to jaksi všude stejné. Řetízkáč, stánek se sladkým, střelnice, stánek s kravinama a houpačky. Hrála jakás šílená hudba o tom, jak "zima trápí i mou maličkou" a podobné hitovky. Chybělo už jenom Sladké mámení. Následně jsem se konečně spojila se Šmoulou, která tam na mě měla čekat a ta po chvíli dorazila. Omrkli jsme to tam, přičemž mi bylo oznámeno, že se vrátila toho dne z hospody o půl šesté ráno. A to tam prosím hrála dechovka a Šmoula je zapřísáhlá metalistka. Jak vidno dělá alkohol s lidmi skutečné divy. Dali jsme si u nich koláč ve společnosti jejích prarodičů (ukázkových prarodičů z malé vesnička, přesně takových jací bývají v pohádkách pro děti) a jejího bráchy, který pronesl památnou větu o jelenovi na jelenici, a jejího točíma, který byl velice hovorný a poněkud mě znervózňoval. vypadá trošku (trošku dost) jako Hagrid. Když jsem odjížděla z dálky ke mě od kolotoče doléhala písnička AC/DC. Nabyla jsem dojmu, že kolotočář má už toho běsu taky plný zuby.
Náš češtinář z nějakého mě neznámého důvodu seznal obě moje poslední slohovky za jedničky hodné a do té prázdninové mi dokonce napsal dvě poznámky. K jedné naprosto paskvilní větě připsal, že je skvělá (No on není moc normální, vite? A co byste čekali od někoho, kdo vypadá jako Ivánek z Mrazíka po třiceti letech?) A pak na konec ještě doplnil "Opravdu pěkné" se dvěma vykřičníky, tak nevím, co kde sehnal za matroš a jestli to vůbec četl.  Přítul prohlásil, že je to proto, že mám hezká prsa, tak nevím, jestli to byl kompliment nebo jestli bych se radši neměla urazit.
I z bižule jsem přes očekávání dostala 2+, holt tipování je nejspolehlivější metoda studia. Jsem teď už jen zvědavá, jak mou práci zhodnotí náš huhlavo - chrochtající matikář. Hmm, zejtra bude asi k svačině monte. Nu asi. Monte bude, pokud ho nezapomenu koupit. Tak tedy, kdybych si ještě na něco převratného vzpoměla, dám vám vědět a jinak se mějte. Jdu si vyčistit zuby.