Den bůhvíkolikátý

4. října 2010 v 22:35
Rozhodla jsem se, že se vám zase ozvu. Původně jsem to sice chtěla vzdát, protože jsem nezvládla dodržet režim skutečného deníčku, ale bylo mi to líto. Tudíž to vypadá, že přeci jen občas něco napíšu, ale bude to přesně takové jako jsem já - nevyzpytatelné. Prostě jak se mi bude chtít a jak to budu stíhat.
Dneska byla k obědu i k večeři bramborová kaše, jestli se jí nějakým nedpopatřením podaří dostat na stůl přede mě i zítra, pravděpodobně bude spousta mrtvých. Maminka si totiž myslí, že vařit dvakrát do týdne je až dost, šunkofleky a hrnec kaše, no co bych ještě nechtěla?
Nemůžu říct, že by se dnešní den nějak vyvedl. Jednak se mi povedlo rozbrečet svého přítule, jelikož jsem jaksi zmínila, že se mi zdá, že už mě nemá tolik rád a že se mnou nechce být, protože se prostě poslední dobou choval jinak a já chtěla vědět proč. Zjistila jsem, že on přemýšlel nad tím samým, akorád teda samozřejmě opačně, tak jsme se tedy zas nějak udobřili a nešla jsem na výtvarku, abychom mohli být odpoledne spolu, vypadal totiž pořád dost nešťastně. Doma mě čekala zpráva, že mi umřel pískomil. Paráda, jen ať se posere úplně všechno. Prosím, vždyť můj život se hodí jen na posrání, no ne? Ještěže jsme si aspoň cestou ze školy koupili sušenky a mlíčko s karamelovou příchutí, protože doma tradičně nic na zajezení smutku nebylo.
Matně tuším, že jsem měla taky dělat nějaký úkol, ale kdybyste mě ulechtali k smrti, neřeknu vám, co to bylo. A uklidit jsem měla. Na to se tady na tej mojej malej skládce zapomenout nedá, ovšem doopravdy to tu polidštit, k tomu vede ještě dlouhá cesta.
O víkendu jsem byla zase jednou na pouti. Je to jaksi všude stejné. Řetízkáč, stánek se sladkým, střelnice, stánek s kravinama a houpačky. Hrála jakás šílená hudba o tom, jak "zima trápí i mou maličkou" a podobné hitovky. Chybělo už jenom Sladké mámení. Následně jsem se konečně spojila se Šmoulou, která tam na mě měla čekat a ta po chvíli dorazila. Omrkli jsme to tam, přičemž mi bylo oznámeno, že se vrátila toho dne z hospody o půl šesté ráno. A to tam prosím hrála dechovka a Šmoula je zapřísáhlá metalistka. Jak vidno dělá alkohol s lidmi skutečné divy. Dali jsme si u nich koláč ve společnosti jejích prarodičů (ukázkových prarodičů z malé vesnička, přesně takových jací bývají v pohádkách pro děti) a jejího bráchy, který pronesl památnou větu o jelenovi na jelenici, a jejího točíma, který byl velice hovorný a poněkud mě znervózňoval. vypadá trošku (trošku dost) jako Hagrid. Když jsem odjížděla z dálky ke mě od kolotoče doléhala písnička AC/DC. Nabyla jsem dojmu, že kolotočář má už toho běsu taky plný zuby.
Náš češtinář z nějakého mě neznámého důvodu seznal obě moje poslední slohovky za jedničky hodné a do té prázdninové mi dokonce napsal dvě poznámky. K jedné naprosto paskvilní větě připsal, že je skvělá (No on není moc normální, vite? A co byste čekali od někoho, kdo vypadá jako Ivánek z Mrazíka po třiceti letech?) A pak na konec ještě doplnil "Opravdu pěkné" se dvěma vykřičníky, tak nevím, co kde sehnal za matroš a jestli to vůbec četl.  Přítul prohlásil, že je to proto, že mám hezká prsa, tak nevím, jestli to byl kompliment nebo jestli bych se radši neměla urazit.
I z bižule jsem přes očekávání dostala 2+, holt tipování je nejspolehlivější metoda studia. Jsem teď už jen zvědavá, jak mou práci zhodnotí náš huhlavo - chrochtající matikář. Hmm, zejtra bude asi k svačině monte. Nu asi. Monte bude, pokud ho nezapomenu koupit. Tak tedy, kdybych si ještě na něco převratného vzpoměla, dám vám vědět a jinak se mějte. Jdu si vyčistit zuby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama