Sfoukávám prach

14. října 2010 v 19:00
Myslíte, že se dá v deníčku vzpomínat? To by se asi nemělo, že? Nevím, žádný z mých papírových deníčků na to nervy neměl, ale tak snad mi tenhle promine. Dneska mám takovou možná trochu sentimentální náladu. Asi proto, že mám už zas pocit, že to všecko moc letí a že by to tak letět nemělo. Ještě předtím ale...
Náš češtinář vybral ten odporný paskvil na téma alkohol, který jsem zplichtila včera večer a stokrát ho přepsala, jako jeden z těch, co pošle do novin, kde ho možná otisknou. Panebože. Ten předchozí na téma "sexuální výchova ve školách" se mi podle mého názoru povedl o moc víc, ale ten nikam poslat nechce. Za to  tuhle blbost by někam cpal. Někdy bych ho uškrtila, kdyby na nás nebyl tak hodnej. No co už. přítulovi se to moc nelíbilo. Napsal mnohem lepší článek než já, dokáže psát přirozeně vtipně, což mě tolik nejde. Češtinář má jeho slohy rád a já taky. Jenže tentokrát se neudržel a napsal to spíš jako blogový článek nebo volný sloh na téma. Je sice senzační, ale do novin se nehodí. Vysvětlujte ale jeho uraženému egu, že článek učitel nevybral ne proto, že by byl méně skvělý než obvykle, ale proto, že by ho v novinách neotiskli. 
Měli jsme tři hodiny fyziky s naší kartáčoidní důrou, to bylo fakt super (jakože ironicky). A co ještě?Hmm, jo musím najít flešku a donést našemu učiteli na fotokroužek pár fotek. Včera jsem v nich udělala pořádek, tak už mi snad nebudou padat Wokna, kdykoli se pokusím otevřít složku (no sice 6 GB, ale tak...). Tak hurá na to vzpomínání, ať je to venku.
Přemýšlela jsem nad tím, jak se lidé moc mění. Nad dospíváním. Nad tím, že před svým tak asi desátým rokem si pamatuju spíš útržky všeho, co se dělo a často si musím pomáhat deníčkem, starými vstupenkami a fotkami, abych si vůbec vybavila to či ono. Nehodlám teď vzpomínat na dětství jako celek, to bych se odsud do večera nezvedla, ale jen na některé své kamarádky, konkrétně na ty "nejlepší." Vystřídala jsem jich překvapivě hodně, vážně, když se tím tak probírám vzpomínám si na víc obličejů náležejících holkám, se kterými jsem trávila spousty času. Asi první byla malá Verunka. To jsem chodila do školky. Měla starší sestru Péťu a ráda dělala rámus. Vidím před sebou jedno odpoledne kolem velikonoc, kdy jsme si u nich doma hrály a Verča rozbila svojí sestře temperami malované vajíčko ze školy. Schovala ho za gauč a šly jsme si hrát do jejich pokojíku v patře. Ani nevím, jak jsme se ocitli v ložnici jejích rodičů, kde zpod koberce vytáhla štůsek hanbatých časopisů. Nebyly to porno časopisy, jen nahaté obrázky. U nás doma jsme s mamkou chodily nahaté normálně, takže mi to nepřišlo až tak zvláštní. Nahatého pána jsem sice do té doby neviděla, ale odlišnost kterou jsme našly po odlepení samolepky mě moc nepřekvapila. Dál si vzpomínám na oslavu svých nevím jestli třetích nebo pátých narozenin. Tam byla Verunka a ještě Monička, s tou už jsem tehdy taky kamarádila. Když o tom tak uvažuju, bylo mi nejspíš pět. Dostala jsem xylofon a dort a určitě ještě něco, ale co to bylo, to vám už nepovím. Mamka nám udělala pohár. Dělala kdysi v Německu servírku a umí ty nejlepší poháry. Pak už si na Verunku nepamatuju, ani nevím proč jsme se pak už nekamarádily. Asi že zůstala ještě rok ve školce.
Na Moniku si pamatuju dobře, ale jsou to zas spíš útržky. Jak jsme u nás hrály na schovku a ona naštípla nohu lampičky (Jakýsi podstavec ve tvaru mouřenína, přerazila mu lýtko a mámin přítel, vyučený umělecký truhlář to pak v pohodě spravil.) Dál si vzpomínám na dvě svačinová dobrodružství, jednou jak si dělala doma, než jsme šly ven rohlík se šunkovým salámem a pak jak jsme nenašly ani u jedné doma nic k snědku a tak jsme si ven na svačinu vzaly každá půlku cibule zamotanou do alobalu A fakt jsme jí snědly!) Chodily jsme si hrát na starý posed a do řepky. Hráli jsme u kamaráda ve sklepě flašku. Krmily jsme toulavý kočky. Postavily jsme si senza iglú. Její taťka psal Velké Z hrozně zvláštním způsobem a já to tak teď dělám taky, podepisuju se se stejnou divnou kličkou na začátku. jednou šla za kůlnu na záchod a utřela se látkovým kapesníkem a já to nesměla nikomu říct. Občas jsme se hádaly. Měla na rukou mozoly a měla je zvláštně suché. Tady končí vzpomínky na ni, nevybavím si už ani ň.
Dál před sebou vidím malou Petrušku. Nevím, kam si ji časově zařadit, ale vím, že jsem s ní kamarádila hrozně ráda. Měla velkou borovou šišku a v ní nastkané kuličky z polystyrenu, kterým říkala škodliviny. My byly spojenci škodlivin, ale protože jsme musely chránit svět před zánikem, hlídaly jsme škodliviny, aby neutekly. Udělali jsme si domácí šťávu s hromady rybízu (nakradeného mimochodem), někdy jsme si hrály na písku. Měla trochu divné rodiče. Ačkoli si vzpomínám, že mě fakt bavilo si s ní hrát, nemám zdání, proč jsme se už nekamarádily. Asi jsme se pohádaly a ona mě někde pomlouvala. Doopravdy netuším.
Jetště si z téhle útržkové etapy vybavuju Lucku a Lindu.
S Lindou jsme si hrály na čarodějky (A to dávno předtím, než začali běhat v televizi ty pitomý seriály. I čarodějky školou povinné přišly až potom. Ani Saxánu jsme neznaly.) To nás bylo víc holek, chodily jsme tenkrát do první třídy. Ještě od ní mám někde schovaný svůj magický artefakt. Dostala od maminky z práce takové malé broušené skleněné krystalky a nám je pak dávala za postup do další třídy (to se dělo tak, že postoupil ten, kdo se s ní zrovna nehádal), hrála jsem tu hru ráda. Pak se Linda odstěhovala a posadili ke mně tu protivnou Kačku. S tou se kamarádíme, no jo už je to deset let. Ještě ale abych nevynechala Lucku. Lucka byla starší a tlustší než já a měla doma počítač a její rodiče pracovali u elektráren a měli chatu. Lucka byla docela líná. Jednou se mnou vyměnila dva náramky a ještě něco za chechtací pytlíček. Mám od ní papírovou dvacetikorunu. Poprvé jsem u ní hrála Maria a jezdila jsem s nima na chatu a někdy i na hory lyžovat. Na těch horách měli vynikající polívku z pytlíku do kelímku. Na chatě byl strašně ledovej potok, kde jsme se koupaly a taky takový potrubí porostlý zevnitř řasou, kde se dalo klouzat. Hrály jsme u nich na zahradě na dece pexeso a jednou jsem s ní byla na koňským táboře. Jo a ukradla jsem jí uzlíkovej náramek, na to nikdy nepřišla. A pak už si taky nepamatuju nic. 
S kačkou jsme pořád moc dobrý kamarádky, i když se mezi nás každou chvíli vloudil někdo jinej. Kačka si vždycky nabrnkla ještě jinou nejlepší kamarádku, ale já jsem nežárlila. Po čase se pohádaly a byla zas jen moje. Jezdily jsme k sobě na víkendy, spolu na výlety. Byla to senzace. S ní si vzpomínám na velkou kopu zážitků a teď už se kamarádí i její rodiče s mojí mamkou, takže když jsme se jednu dobu málo vídaly zase nás dali do kupy. Hrozně se spolu nasmějen a zná moje největší zlozvyky. A i když asi nemůžu říc, že bych teď nějak pěstovala "nej" kamarádky, můžu jí tam zařadit. Už nějakou dobu sice za svojí nejlepší kamarádku pokládám svojí romantickou spolužačku, ale ta mě nikdy nebude znát tak dokonale jako Kačka. Ale změnily jsme se všechny. Každá jinak, ale pravdou je, že ty moje kamarádky až po Kačku už mě ani nepozdraví. 
Dřív jsme si myslela, že se lidi vůbec nemění. Že mají nějakou povahu a jediné, co se může měnit, je místo jejich bydliště, množství jejich majetku a to, co všechno umějí. Myslela jsem si, že ani já se nikdy nezměním. Nechce se mi věřit, že jsem byla tak naivní. Ale byla. Já jsem jiná než tenkrát. O hodně jiná a ony všechny taky. Pár rysů nám sice každé zůstalo, ale ty samé holka, jakými jsme bývali dávno pradávno, těmi jsme už leda v rodném listě. Lidé musí být úžasné bytosti, když vezmete kolik let některé vztahy vydrží a celou tu dobu se jejich aktéři mění a přizpůsobují se změnám těch druhých.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama