Listopad 2010

Mám se bát?

15. listopadu 2010 v 23:04
Bydlím v malém městě v ČR, konkrétně nebudu zmiňovat. Připomíná vám to něco? To je jedno zkrátka to tak je. Možná, že je to město s obyvatelstvem v rozpětí 10 až 20 tisíc kusů, ale stejně je to prdel světa. Poslední dobou (asi tak od půlky října, zkrátka jak se začalo dřív stmívat) to na ulicích po šesté večer vypadá jako při zákazu vycházení. Venku můžete potkat leda pár ožralých individuí, nepřizpůsobivé opálené spoluobčany (poslední dobou nám jich přibylo, jelikož se od někoho ze známých doslechly, že máme moc fajn úřad práce i s automatem na kafe) a pár lidí, kteří své pochůzky nestihli před setměním a teď se strnulým výrazem uhánějí domů nehledíc napravo nalevo.
Moc se jim nedivím, sama už několik dní nevycházím za šera ani za tmy ven bez chladné jistoty (můžete ji znát pod pojmem pepřák). Mamka ho má doma z dob, kdy pracovala v obchodě se zbraněmi a mě se to teď docela hodí.
Původně jsem si jím  vybavila kapsu hlavně kvůli událostem v jejím zaměstnání, kdy musela dát kvůli nevyplácení výplat a neplacení sociálního výpověď a poslala na svého bývalého rusofilního zaměstnavatele vymahačskou firmu.
Teď jsem ale ráda, že tu věcičku u sebe mám. Jenom během posledního víkendu se nám tu udály dvě vraždy.
Jakýsi chlapík byl nedaleko našeho "města" ubodán (některé prameny tvrdí, že umlácen) a další byl zastřelen v bytě nad krámkem kolem kterého téměř denně procházím. Oboje za bílého dne.
Vy byste snad strach neměli? Pravděpodobně se to v ostatních městech děje dnes a denně a mě by to nemělo nijak vzrušovat, jenže přeci jenom. Jezdí nám sem i Němci, trochu si užít a odpočinout si od svých nudných německých paniček, případně roznést filcky mezi místními prostitutkami. Máme tu Vietnamce. Ne ty neškodné s teplákama. Ti naši jsou těší kalibr, tráva, boxery, teleskopy a ohňostroje určené pouze pro pyrotechniky, to je ještě ten lehčí sortiment. Část z nich jsou pořád ti milí malí úslužní lidičkové, kteří mají milé, chytré a přátelské děti, ale těchhle nebezpečných a prý často i vzteklých, podlých a agresivních, těch tu taky nemáme zrovna "pár." Dál Albánci, na ty větší kšefty, co si Vietnamci netroufnou a konečně sem tam nějaký potulný Ukrajinec nebo Slovák, který pro vás za flašku rumu udělá taky ledasco.
Nemyslete se že jsem zaujatá proti těm odjinud. Vietnamce mám obyčejně docela ráda, hlavně v těch větších městech, kde jsou velmi úslužní a příjemní. Jsem poloviční Slovenka a z Ruska a Ukrajiny mám několik málo kamarádek. S romy se klidně budu bavit, když mě osloví, ale bez mučení přiznám, že si začnu lépe hlídat tašku. U nás se těmito "řemesly" ale zabývají bílí tak půl napůl s cizinci, takže to nemusím zase tolik řešit.
Je normální se bát jít v sedm večer po maloměstě, kde většinu lidí aspoň od vidění znáte? Je normální, že vám během měsíce ukradnou hned tři věci? Boty, kolo a nevěřili byste tomu, ale taky vánoční dekoraci z chvojí s jednou mašlí. Co se děje sakra. to už člověk ani cestou ze školy nebo z práce nemůže cítit aspoň trochu bezpečí? Poslední dobou mi dochází, proč se malé holčičky už od první třídy krmí těmi povídačkami o zlých pánech. Protože je to reálný. Puberťačkám se nezdá opravdový nic, co se nestalo žádné z jejich kamarádek,  ale já už z toho za posledních pár dnů vyrostla. Jistě, dřív u mě občas přibrzdilo auto a já zaslechla opilzlé: "Wie viel?" Jenže to člověka tolik nevyděsí. Podotýkám, že jsem byla oblečená úplně normálně a přiměřeně počasí, což obyčejně nebývám, ale tyhle zkušenosti jsem nasbírala zrovna ve chvílích, kdy jsem na sobě měla to nejfádnější a nejméně vyzývavé oblečení, co mám.
když jsem se pak jednou velkým omylem seznámila se dvěma místními prostitutkami (to byl exces, to vám řeknu) trochu jem na to kápla. Obě měly žmolkaté tepláky, větrovvky a dělily se o krabicák. Ptaly se mě pro koho šlapu a vyhodily mě z chodníčku na autobusovém nádraží, kde jsem čekala na kamarádku. Ano v černé hladké zimní bundě ze sekáče upnuté až ke krku a starých tmavých džínách jsem oproti nim vážně jako kurva vypadala. A já si jako menší myslela, že šlapky dělají jenom holky, který jsou hezký, ale neumějí zpívat ani hrát ve filmu a nebydlí v Americe. Ach jo, kde mám všechny svoje iluze, s těmi mi bylo dobře.
Teď už si jako holka sam zkratkou přes park netroufám. Bojím se chodit i mezi rodiné domky (mají doboru izolaci), bojím se mezi paneláky (nevyslyšet volání o pomoc tam musí být tak příjemně anonymní), nerada procházím kolem zavřených úředních budov i kolem těch opuštěných s vymlácenými okny. Úchyl co na mě na rohu ulice udělá ESOPESO asi není to čeho bych se měla bát. Jenže já v létě přistihla v malém okrasném ostrůvku zeleně přímo vedle soudu chlapíka, jak si lidově řešeno "leští klacek, mrská švestku, venčí žalud nebo cokoli chcete." Od léta už kolem města našly dvě mrtvý holky o pár roků starší než já. Má z toho strach. nebojím se tolik samotného aktu znásilnění (asi bych mluvila jinak, zažít to), ale spíš toho, jakým způsobem by si onen pachatel zajišťoval mou mlčenlivost. Jsem poměrně psychicky silná, dostala bych se z toho, ale přijít o život, když jsem ještě nebyla v Austrálii, Polynésii a Hollywoodu, to zkrátka nechci a nechci. Nebojím se smrti, ale chci ji čekat, chci vědět, že přide. A jsou i jiné věci, které se mohou stát a ke terým bych se nechtěla připlést a je to jejich reálná hrozba.
A přitom vím, že to jde. V NY jsem se cítila bezpečně i pozdě večer. I v metru. I v obytných čtvrtích i v centru. Z policistů tam mají lidé respekt a oni jsou všude tam, kde by mohli být potřeba. Neřeší malichernosti jako pokuty za parkování. Ano je to asi smutné, ale já si v tom městě, které má víc obyvatel než celá ČR připadala velmi bezpečně a cítila jsem, že když zavolám o pomoc, tak někdo doopravdy přijde a já se pomoci dovolám. A známý u kterého jsem bydlela mi to potvrdil. Žije tam přes dvacet let a zatím se mu ještě nestalo, že by se někde ve městě doopravdy bál. A to ani v Bronxu, Brooklynu nebo Harlemu. Dřív prý to bezpečné čtvrti nebyly ale za posledních pár let už by se tam nebál ani za mák. Prý leda mezi Portorikánce.
Proč to nejde u nás? Proč nejsou policajti strážci zákona, jak se patří? Jak to, že se jim každý jen vysměje do xichtu? Jak to že se člověk bojí po setmění vystrčit čumák z domu, ačkoli nic špatnýho neudělal? Já beru, že tu ledacos nefunguje, beru, že jsou Čechy s financema na štíru, já dokonce chápu že úroveň našeho školství se za posledních pár let posunula až za Rumunsko(nic proti tobě, Drákulo), ale proč se sakra nemůžu ani v blbym malym městě na hlavní silnici a nijak pozdě cejtit bezpečně, to se mi chápat ani nechce.

Rychlá popálená zpověď

9. listopadu 2010 v 23:44
Tak jo, musím utíkat do postele, poslední dobou chodím spát strašně pozdě a pak nemám na poválení se sni blbejch sedm hodin. Ráno zaspím, ani kafe si nestihnu dát a ve škole je to pak katastrofa, no co vám budu povídat.
Házela jsem si k večeři do trouby pizzu, mamka mi volala, že ji mám v mrazáku. Popálila jsem si o rozpálenej plech hřbet ruky a víte co? Ani puchejř se mi neudělal. Já chtěla mít za tu bolest aspoň nějakou satisfakci, že si ho budu moct strhnout a ono nic.
Je to totiž taková moje úchylka. Dělám to už kolik let, asi tak čtyři nebo pět, řekla bych. Začalo to tím, že jsem měla lupy, ale fakt úporný, nepadaly mi až tolik z vlasů, ale měla jsem tam zkrátka šupinatou kůži. Hrozně jsem se ale bála, že když si obleču něco tmavýho, bude to vidět, a tak jsem si pečlivě ty šupinky vybírala. Časem jsem si je začala rozškrabávat abych byla opravdu důkladná. Teď mám hlavu plnou ošklivých krvavých fleků. Není to skrz vlasy vidět, když mi je nikdo blíže nezkoumá, ale já s tím nedokážu přestat. Už jako málá jsem trpěla s odřeným kolem nejvíc kvůli tomu, že si nemůžu ten strup strhnout(a stejně jsem to dělala). Možná je to proto, že tak dobře snáším fyzickou bolest i stracha různý "nechutný věci."
O sebeúctě a sebepoškozování nic slyšet nepotřebuju. Mám se ráda a myslím si, že tak jak jsem, jsem docela fajn.  Mě spíš nutká jakejsi pocit, že mám na kůži něco, co tam bejt nemá, a když se chci třeba jen nevině podrbat, prostě narazím na hrbolek a tak dlouho po něm přejíždím, až si ho strhnu, protože mě to zkrátka hrozně sere. Připadám si nějak čistší, když se takhle oloupu. Tímhle mým přístupem se mi všechny rány i ranky hojí hrozně pomalu. Nevím, co čekám, ale asi doufám, že když to napíšu, pomůže mi to projednou splnit svoje ultimátum a ze dne na den toho nechat. Strupy se zahojí a hladkou kůži si drbat nepotřebuju.
Jediný problém asi budu mít s tím, že jsem si za poslední rok vypěstovala slušnou úchylku na strupy a hrozně se mi líbí. Zkoumám je pod lupou a proti světlu i ve svým dětským mikroskopu a jsem jima naprosto fascinovaná.
Tak a teď dobrou. Asi před půl hodinou jsem si všechny stroupky strhala, takže mám pocit očištění a teď můžu jen doufat, že tohle konečně zafunguje.

Negravidní poloameričanka

7. listopadu 2010 v 22:30
Asi bych se měla omluvit za stupidní název, ale co jsem ty dny přestala číslovat, jde to se mnou od desíti k pěti. tenhle článek by měl být velmi dlouhý a měl by zevrubně líčit mou čtrnáctidenní cestu do NY a zpět včetně pobytu tam. já ale nějak nevím co bych měla vyprávět a taky mi už leze na nervy, jak se každý ptá:"No ahoj, jak ses měla, povídej." a čeká kdovíkolik toho nevymyslím, jenže člověku se prostě takhle nahonem, žádná použitelná příhoda nevybaví.
Pro mě je teď celkem podstatný, že po prvním tejdnu ve škole jsem nedostala horší známku než trojku a to ještě za celkem uspokojivých okolností, jelikož více než polovina třídy na tom byla hůř. Konkrétně mi do archu přibyla po zkoušení ze Zsv (něco jako občanka na ZŠ). Testy z dějěpisu, zeměpisu i chemie a zkoušení z chemie dopadly dobře a stejnětak zkoušení z chemie. teď mě čeká už jen zeměpis, biologie a fyzika...
Ještě jsem šťastná, že mamce boty, které jsem jí přivezla dobře sedí a líbí se jí a že jsem dostala menstruaci, takže se žádný katastrofický snénář nekoná.
Celkem to nebyla taková honička, jak jsem si myslela. Přítul se trochu zlobil, nebo spíš byl naštvanej nebo uraženej nebo já už tomu nerozumím. problém zřejmě spočíval v tom, že jsem se dle jeho mínění příliš věnovala kamarádkám a doplňování poznámek a úkolů. Po tom, co jsem mu dala dárek k narozeninám plus dort (No dobrá, píchla jsem svíčku do povidlového koláčku, ale uznejte, kdo si svoukává svíčky na dortu už v půl osmé ráno, když nepočítáte americké filmy?) s tím doufám přestane. Zatím to tak vypadá, já totiž nemám nervy pořád z něj páčit co jsem zase provedla. Jinak taky se nám blíží výročí, tak doufám, že se mi nebude snažit dávat, žádné dárky, jelikož já jsem momentálně švorc a stejně mě nic nenapadá. K vánocům mu někde seženu pásek, je to sice odporně neoriginální,, ale nic jiného jsem zatím nevymyslela a mám na to necelé dva měsíce, což je pro takovou lemru jako já velice málo. třeba mě ještě praští přes nos nějaká blbost, kterou by se to dalo doplnit. Ac jo, jak já bych chtěla být bohatá, mohla bych pořád dávat někomu dárky a kupovat lidem jen tak, co mi zrovna padne do oka a napadne mě, že i jim by se to mohlo líbit. Hmm, nějak se rozepisuju a v jednom kuse se překlepávám. Za chvilku poběžím spát, slíbila jsem, že ráno půjdu přítulovi naproti já.
Zítra pravděpodobně píšeme test z matematiky. Naštěstí je to až pátá hodina, to mám spoustu času na učení. no vlastně zase tolik ne. o první hodině se musím podívat na biologii. Máme štěstí, že v pondělí bývá sice dlouhý, ale celkem humánní rozvrh, takže pondělky nesnáším o dost méně než bych mohla a rozhodně méně než Garfield.
Jaksi mě posedla posedlost Harry Potterem. vzešlo to z myšlenky, že si chci vyzkoušet napsat aspoň kousek od každého žánru, abych se jaksi pocvičila a zabila čas, který nemám. A když FF tak na Harryho, protože jsem většinu těch knížek četla víc než jednou. Čtu tedy znova sedmý díl a projíždím fan stránky a ofišl web paní Rowllingové, abych měla dost informací. Mám takový dojem, že tím trávím trochu moc času, ale proč bych se proboha věnovala nenáviděnému úklidu, když se můžu nezdravě flákat u něčeho co mě baví.
Jen doufám, že mi z toho mého flákačství nenaroste pupek. zatím se tak netváří, ale on se tak nikdy netváří, když chystá něco nekalého a já mám poslední dobou pořád hlad. No nic, je právě půl, takže peláším, aby na mě měl budík nějaké účinky.