Prosinec 2010

Vyznání lásky: "Miluju se!"

10. prosince 2010 v 22:42
Milý Martine,
je mi smutno. Měla jsem potřebu napsat někomu  dopis, takže to velmi sobecky také udělám. Škoda, že už nejsou v módě voňavé dopisní papíry a skleněné kalamáře, mělo by to aspoň styl. Vlastně jsem ti chtěla něco něco říct, nebo nechtěla? No možná.
Líbíval ses mi (Pek by mi dal, co proto), jestli se správně pamatuju, jsi jediný člověk, kterému jsem kdy napsala milostný dopis. Moc  už si ho nevybavuju, možná byl dokonce veršovaný. Kdybych nebyla bordelář, asi bych se po něm podívala a nějak ti ho tu reprodukovala, ale já bordelář jsem, a tak je někde založený a je to nejspíš dobře. Aspoň se za něj nebudu stydět.
Nevím jestlis to tenkrát věděl, ale moc o tom nepochybuju po tom, co si to všichni mezi sebou vykládali a kluci to pokřikovali na celou třídu. Nijak mě to netrápí, já jsem proti posměškům odolná, zvyklá nic si z nich nedělat, možná proto se mi už směje málokdo a když někdo ani o tom nevím. Jaks to vnímal ty, pokud sis ovšem ve své zamyšlení něčeho všiml, by mě skutečně zajímalo. Těžko říct, co mě k tomu přivedlo, jestli moje záliba v rezavých vlasech a pihách nebo to, že jsi tak mlčenlivý s tlustou zdí kolem sebe. Když si ale v duchu přehrávám všechno, co jsem v té době navykládala a jaké psí kusy jsem vymýšlela, aby sis mě všiml, musím se smát. Tak takhle tedy vypadá puberta, no to tedy potěš koště.
Nezdálo se, že by to kdy mělo valný účinek. Ještěže se nikdy nedovíš, jaké sny se mi o tobě zdály. Ještě, že už i mě vypadly z paměti a živá duše se k nim nikdy nedostane. Nebyls první kluk, co se mi doopravdy líbil. Nebyls první kluk, kterého jsem měla ráda. Na stoprocent jsi byl ale první, jemuž jsem nedokázala porozumět a jenž se zdál naprosto nedobytný.
Nebylo to jen v tom, že mě mrzelo, že se nikdo nesnaží zjistit, jaký jsi (ne, že bys to nějak usnadňoval). Myslím, že to nebylo ani v tom, že jsi chytrý, ačkoli je to pro mě důležité. Hloupé lidi nemůžu vystát. Hloupé lidi a namachrované sportovce. Ani jedno z toho jsi nebyl.  Zrzek v brýlých s pihami na nose, chytrý a tichý, tak nějak záhadný, to mě opravdu dostalo. Víš, nemám ponětí jestli se to hodí do takového dopisu, ale je mi to taky jedno. Zdál ses mi velice sexy. To se mi do té doby nestávalo. Nikdy předtím jsem nedokázala kluky rozdělit jinak než na kamarády, dobré kamarády, dobré kamarády, kterým bych dala pusu a blbečky. Ty ses najednou nikam nehodil. O kamarádství jsi zjevně nestál a blbeček jsi taky nebyl. Tak kam s tebou? Představovala jsem si, jak tě učím líbat. Představovala jsem si, jak to asi vypadá u tebe v pokoji. Myslela jsem na tebe před spaním. Jestli už spíš, jak u toho asi vypadáš a jak by ses zachoval, kdybych ti znenadání vklouzla pod peřinu a pohladila tě.
Asi bych to teď měla všechno smazat, přestat dokud je čas a dokud jsem ještě nenapsala příliš mnoho ty a tobě s malým t. Jenže já vážně přemýšlím o tom, že ti tohle pošlu. Jednou.
Nerozumím tomu. Jsou lidé, se kterými jsem strávila spousty času, a už si ani nevybavím jejich jména. A pak jsou tu ti, s nimiž jsem čas netrávila nikdy a přece na ně každou chvíli myslím. Ano, k těm patříš i ty. Vždycky se opatrně vyptávám Marcely (Postřehls ji? je to jedna z tvých spolužaček. Všiml sis jich?) jestli se už s někým ve třídě bavíš a co tak děláváš o přestávkách. Prý nic, nebo si občas čteš.

Uplynuly tři dny od večera, kdy jsem zaháněla stažené hrdlo a slzy čtením nekvalitních povídek a psaním tohohle dopisu. Teď už vím, proč jsem ho psala i do jakého bodu má dospět. Není pro tebe, je vlastně pro mě. Vše co dělám, dělám pro sebe a myslím, že je to tak správné. Stejně ale nezruším své věnování právě tobě, protože si myslím, že právě ty by sis měl uvědomit to co já.
Mrzí mě, že život není tak poetický, jak bych si přála. Že pravdu si musím přečíst na špatně podsvíceném monitoru v povídce, která se mi sice líbila, ale rozummný kritik by ji označil za mizernou. 
Mnohem magičtější by samozřejmě bylo, kdybych šla na dlouhou procházku a našla pravdu vytesanou ve skále, jenže tak to nechodí. Kouzla a štěstí si do života musíme nanosit a naaranžovat sami. Nikdo, opravdu nikdo to neudělá za nás, a když ano, šťastní z toho stejně nebudeme.
Tak tedy pravda. V dopisech se neodkazuje, jen cituje, tak tedy:

"Jsi stínem svojí květiny?
Jen malou tečkou mezi jinými?
A kdyby život měl smysl jasnější,
snad byla bys trochu šťastnější?"

není to tak docela autorskou součástí té  povídky, která by se ti určitě nelíbila. Je to text písničky, již neznám. Přemýšlela jsem na tím. Jsem snad stínem svojí květiny? Stínem toho, o kom jsem si myslela, že je mi nejbližší? Ztrácím svoje zájmy, abych ho mohla slepě následovat ve všem, co dělá a přiběhnout, kdykoli pískne jako poslušný pejsek? Zděsila jsem se, když mě to dneska napadlo. Myslela jsem, že tu ponurou chvilku, kdy mi bylo tak hrozně a měla jsem chuť všecno kolem zbořit, mám už za sebou. Že už vím, čím to bylo. Ale úplně mi to došlo až dnes, a tak jsem si řekla, že ti o tom napíšu.
Prvně jsem měla dojem, že problém je v tom, že mě najednou pohlcuje chaos a prázdnota, že mi všechno utíká a zanechává to za sebou ostře bílou nicotu a mě v ní samotnou.
Pak mi došlo, že to není okolím. Ztratila jsem sebe. Nikdy mě nenapadlo, že je to tak příšerný pocit. Nemít sama sebe je asi to nejhorší, co se mi zatím stalo a už nikdy to nechci zažít. Nevermore. Pak, asi ve středu, jsem se zase našla. Bylo to dokonalé shledání. Po nikom se mi nikdy tak zoufale nestýskalo. 
A dnes mi došlo, že ačkoli jsem už zase sama se sebou, nejsem ještě sama sebou. K tomu se časem dopracuju. Vrátím se sama do sebe, teď už tomu věřím.
Víš, ještě jedna věc se mi potvrdila. Je to neoblíbené pořekadlo (či citát, vážně netuším).

"Člověk musí nejdřív přijmout a zamilovat si sám sebe, aby dokázal milovat i druhé."

Něco na tom je. Všechno na tom je. Těch pár dní, kdy jsem se sama sobě ztratila, jsem nedokázala milovat. Pochybovala jsem o všem a o všech. Je strašně vysilující být tak paranoidní. Nedokázala jsem ani na okamžik milovat, protože...
Protože se mi to zdálo nespravedlivé. Já mám být milována a milovat a mnozí lidé kolem mě tu možnost zrovna nemají nebo nedokáží využít.
Protože se mi najednou všechno zdálo celé pokřivené. Láska znechucena současným stavem světa spáchala romanticky sebevraždu.
Protože jsem sama sobě nebyla dost dobrá. Jsem hrozná, všechno pokazím, nic nesvedu, nikdo mě nemůže mít upřímně rád. Tedy ani já nebudu mít nikoho ráda. Nebudu si pěstovat neopětované city.
Možná mě prostě jen trochu děsí iracionální věci. Jen proto, že mi jistý pan profesor (Když občas vylezeš na chodbu, potkáš ho.) nesvede vyvést na tabuli důkaz toho, že mě má někdo opravdu rád, není nutně pravda, že jsem všemi opuštěná. A víš co si ještě myslím? Že kdybych nad tím vším tolik nebádala, zjistila bych, že jsem svoucnost vlastně nikdy neztratila. Jsem pořád stejná. Jen si moje Alter Ego vzalo na pár dní volno a nebyl nikdo, kdo by mi to připomněl.
Já jsem já a sebou taky zůstanu. Svá, svobodná, někdy sobecká, někdy obětavá, racionální snílek, roztržitý smíšek, optopesimista, flegmatický cholerik, líný pseudoumělec s vžitou touhou po penězích a bez morálních hodnot. Mám se ráda. A nikdy nebudu sama. Tohle vědomí mě nabíjí.
A ještě něco. Moc ti děkuju. Děkuju za to, že jsem to všechno měla komu napsat, moc mi to pomohlo. V neděli na mši se poprvé upřímně pomodlím. Nevěřím v boha. Pomodlím se sama k sobě za sebe samu. Protože si za to stojím.
Teď už s láskou tvá svá, ty (ne)víš kdo.

PS: Nemusíš hned překračovat svůj stín. Stačí si uvědomit, že to jde. A že i ty jsi, jak je to taky v té písničce, "Vykřičníkem mezi tečkami."