Leden 2011

Bude to rychlý

12. ledna 2011 v 23:41
Tak jo, dneska jsem přišla na takovou věc a chci si to sem pověsit, abych  na to neapomněla. Jsem poslední dobou na přítule trochu zlá. Jsou to maličkosti, ale mám dojem, že si je trochu moc bere a ostatně i mě to mrzí, nechci na něj bejt taková. Válela jsem se dneska večer asi hodinu v posteli a poslouchala Eltona Johna. Já toho chlapa miluju. Všechno mi došlo. Jo jasně, bude to znít jako pseudopsychologický kecy, poslední dobou dost rozšířený, ale já to tak fakt cejtím. Prostě jsem zjistila, že se bojím zamilovat a je to o to horší, že zamilovaná jsem. něco jako, když si po púl roce, kdy doma chováte tarantuli, uvědomíte, že vlastně máte arachnofobii. Je pro mě strašně důležité mít ten pocit, že jsem silná, zvládám to a mám všechno pod kontrolou. Věřím jenom sama sobě a proto se nemůžu nikomu poddat. A to je můj problém, dokud příteli neuvěřím, že mě fakt miluje nebudu schopná přestat s věčným schazováním, narážkama a tak. Ony kamarádky už si toho taky všimly a to mi rozsvítilo varovnou kontrolku. Budu se sebou muset začít něco dělat a musím vymyslet co. Asi se vrátím ke svým dřívějším aktivitám a nechám mu víc prostoru. Jednak proto, aby se mu víc stejskalo a dělal na mě zase ty psí oči, co mě na začátku tolik sraly, a taky proto, abych na to kurva furt nemyslela. Zvlášť když se vlastně nic neděje a nic není špatně.
Aspoň na Zpovědnici.cz jsem se trochu uklidnila, jelikož tam jedno holka psala něco, co celkem vystihlo mojí situaci a jiná jí na to napsala, ať si dá pozor, že ona to taky dělala a pak se to zlomilo a zamilovala se ona a najednou měla pořád spoustu pochybností a děsně litovala toho, jaká na přítele byla, jelikož on musel určitě taky pochybovat, když ho pořád shazovala. No a teď že je on ten vlažnější a ona ten zamilovanej pejsek. A tak krásně vystihla to, co prožívám, že jí píšu jedničku.
Myslím, že se vyseru na to, co to se mnou udělá a zkusím mu prostě věřit. nemám důvod k opaku, to zaprvé a zadruhé, třeba to bude změna k lepšímu. Minimálně vás pak možná ušetřim těch pubertálních výlevů.

Mám dilema jak prase: Biologie nebo matematika? otázka přímo hamletovská,
Jo a pitvali jsme švába. Dostal jméno Bohouš a jeho posmrtný křeče, když už mu chyběla většina končetin křídla i hlava, byly fakt lahůdka.

Trochu pozdě o mém vzoru

2. ledna 2011 v 23:31
Napadlo mě to už před vánoci, jenže pro samé flákání na to nezbyl čas. Mamka si usmyslela, že i letos pojedem na vánoce k babi a dědovi, a tak jsme teda jeli. Nejspíš by se Everest obrátil na špičku, kdybychom je slavily spolu samy u nás doma. No to neva. Vánoce mám ráda, ale na tradice jsem přímo alergická. neměla bych nic proti myšlence, lásky, klidu a pohody, ale proč se u toho musí žrát bramborovej salát a čumět po čtyřicátýdruhý na pohádky, to mi neni jasný. Tak abych se teda dostala k jádru pudla. Zabalily jsme dárky a vyrazily. Ještě u nás jsme nabraly mámina kamaráda a on je můj vzor.
Ano můj vzor je stotřicetikilový, pětapadesátiletý chlap po středně těžké mozkové mrtvici. Kdyby umřel někdo z rodiny, zdaleka bych to tolik neobrečela. Nejsem typ, co pro někoho truchlí, obyčejně nebrečím vůbec, ale u něj mi už jen ta myšlenka vhání slzy do očí. Nejsem s ním nijak příbuzná. Má svou rodinu a velmi se jí věnuje, je to celkem široké příbuzenstvo, řekla bych tak pětinásobné, než jaké pěstujeme my. A si to každý dělá jak chce, ale většinou mě veliké srdečné rodiny plné bratranců a švagrů a kdovíčeho strašně rozčilují. Asi hlavně proto, že mou rodinou je včetně mě pět lidí a zdá se mi to normální. Ovšem v končinách, kde žiju, je normální být příbuzný prakticky s každým. Já odsud nepocházím, předky mám víceméně v celé střední Evropě od Maďarska po Německo, ale stýkám se opravdu jen s těmi čtyřmi lidmi. Každopádně abych se vrátila k tomu chlapíkovi, jmenuje se Honza a jeho rodina je opravdu velká. U nich je to ovšem takové jiné, chovají se k sobě jako dávní kamarádi a málem byste mezi nimi nepostřehli věkové rozdíly. Mají na vesnici kousíček od nás (jakože našeho pidiměsta = díry) pozemek, kde jsou dohromady asi tř domy a mezi nimy zahrada. Je to u potoka a jako malá jsem to tam milovala, ostatně to se nezměnilo. Všechno tam vždycky krásně voní a vypadá to tam tak idilicky, že by člověk málem zapomněl, že je v čechách. Je to jako jiný svět, plný lásky, přátelství, veselí. Nepamatuju si, že by se tam kdy, někdo s někým pohádal.
Samozřejmě se tam člověk setkal se spoustou skvělých lidí, ale já mám nejradši Honzu. Jako malá jsem ho milovala, protože mě převlík do košile po babičce a vysadil mě na střechu kůlny, abych mohla dělat bílou paní. Pak zas proto, že jsme opejkali buřty a v našich obřích lodích (děravých neckách) hráli na piráty. Pak zas proto, že si mě dobíral, kvůli škole a klukům, ale dělal to mile, ne jako ostatní. Dával mi rady do života a já je v nich nehledala. Začal mi doporučovat hudbu, občas vzal mě a mamku na koncert nebo do hospody. Naučil mě vařit, naučil mě se nebát, naučil mě milovat hudbu a vybrat si, co se mi líbí, naučil mě poslouchat lidi, ale nenchat si od nich srát na hlavu, naučil mě mít rád práci a ano, naučil mě i pít.
Je to můj vzor. Nikým neopovrhuje. Dovedl mou zášť k předsudkům k dokonalosti. Nikoho nesoudím. Právník, starosta, štětka, feťák. Jsou to jejich životy. A oni jsou lidi. Lidi s příběhem. A není v tom rozdíl jestli je někdo kurva a nebo uznávanej právník. Jen lidi. Díky němu poznám, kdo je blbej, kdo je chytrej a kdo si na to jenom hraje.
Možná že vedl bordel, opustil svou ženu, možná je divný že velká část jeho kamarádů fetuje nebo sedí, že on sám byl už kolikrát sjetej. Je to můj vzor. Člověk s tak obrovským srdcem, moudrej, se smyslem pro humor a nic pro něj neni nemožný. Nikdy se neučil žádnej jazyk, ale domluví se pěti. Je jen vyučenej, ale kdekoho strčí do kapsy. Má dost peněz a přitom je to "jen" kuchař. Navrch to ani není povolání, kterýmu se vyučil. Kromě Austrálie už vařil na všech kontinentech. Nikdy nikoho nepoučuje, když může pomůže. Nejsem jako on. Ale je to cíl, kterému se budu vždy snažit přiblížit, jako hyperbola ose. Nikdy se nedotknu, ale půjdu za tím. Mít rodinu a zážitky, že každý žasne, známé, kteří mají ty nejčistší informace, přátele, kterým můžu i po třiceti a více letech věřit stejně jako sobě. Žije ze dne na den. Když mu někdo nabídne místo na druhým konci zeměkoule, druhej den se tam bude hlásit. Nikdy nic neslibuje naplano. Když vleze kapele do zákulisí, nikdo ho nevyhazuje, naopak. Neviděla jsem nikdy nikoho, kdo by si dokázal tak rychle získat lidi.
A teď. Nesmí pít ani jíst tučný a moc kořeněný o kouření trávy nemluvě. O metalovým koncertě si může nechat jenom zdát.  Nesmí už ani pracovat, to je pro něj myslím nejhorší. Snaží se vzít občas někde brigádu. Pouť nebo svatbu. Nikdy už to nebude ono. Nikdy jsem nic podobnýho nezažila, ale přesto ho dokážu pochopit líp než koho jinýho. Dostal invalidní důchod. Celej život pracoval, nikdy nikoho neokrad a co má? Pár ušmudlanejch tisícovek. Bude rád, když zaplatí všechny doplatky za léky. Já toho člověka miluju a obdivuju. Tak bezvýhradně. A přitom najednou vidím, že i když se dobře zotavil, už nikdy to nebude jako dřív. Ví to, ale nevzdává se. A to je můj vzor. Přála bych si, aby to byl táta, abych ho mohla jen tak obejmout. Valstně je to můj táta, jen o tom neví. Ani on ani máma. Nikdy mít jinýho tátu nebudu. Nikdy jinej vzor. Jen jeho.