Trochu pozdě o mém vzoru

2. ledna 2011 v 23:31
Napadlo mě to už před vánoci, jenže pro samé flákání na to nezbyl čas. Mamka si usmyslela, že i letos pojedem na vánoce k babi a dědovi, a tak jsme teda jeli. Nejspíš by se Everest obrátil na špičku, kdybychom je slavily spolu samy u nás doma. No to neva. Vánoce mám ráda, ale na tradice jsem přímo alergická. neměla bych nic proti myšlence, lásky, klidu a pohody, ale proč se u toho musí žrát bramborovej salát a čumět po čtyřicátýdruhý na pohádky, to mi neni jasný. Tak abych se teda dostala k jádru pudla. Zabalily jsme dárky a vyrazily. Ještě u nás jsme nabraly mámina kamaráda a on je můj vzor.
Ano můj vzor je stotřicetikilový, pětapadesátiletý chlap po středně těžké mozkové mrtvici. Kdyby umřel někdo z rodiny, zdaleka bych to tolik neobrečela. Nejsem typ, co pro někoho truchlí, obyčejně nebrečím vůbec, ale u něj mi už jen ta myšlenka vhání slzy do očí. Nejsem s ním nijak příbuzná. Má svou rodinu a velmi se jí věnuje, je to celkem široké příbuzenstvo, řekla bych tak pětinásobné, než jaké pěstujeme my. A si to každý dělá jak chce, ale většinou mě veliké srdečné rodiny plné bratranců a švagrů a kdovíčeho strašně rozčilují. Asi hlavně proto, že mou rodinou je včetně mě pět lidí a zdá se mi to normální. Ovšem v končinách, kde žiju, je normální být příbuzný prakticky s každým. Já odsud nepocházím, předky mám víceméně v celé střední Evropě od Maďarska po Německo, ale stýkám se opravdu jen s těmi čtyřmi lidmi. Každopádně abych se vrátila k tomu chlapíkovi, jmenuje se Honza a jeho rodina je opravdu velká. U nich je to ovšem takové jiné, chovají se k sobě jako dávní kamarádi a málem byste mezi nimi nepostřehli věkové rozdíly. Mají na vesnici kousíček od nás (jakože našeho pidiměsta = díry) pozemek, kde jsou dohromady asi tř domy a mezi nimy zahrada. Je to u potoka a jako malá jsem to tam milovala, ostatně to se nezměnilo. Všechno tam vždycky krásně voní a vypadá to tam tak idilicky, že by člověk málem zapomněl, že je v čechách. Je to jako jiný svět, plný lásky, přátelství, veselí. Nepamatuju si, že by se tam kdy, někdo s někým pohádal.
Samozřejmě se tam člověk setkal se spoustou skvělých lidí, ale já mám nejradši Honzu. Jako malá jsem ho milovala, protože mě převlík do košile po babičce a vysadil mě na střechu kůlny, abych mohla dělat bílou paní. Pak zas proto, že jsme opejkali buřty a v našich obřích lodích (děravých neckách) hráli na piráty. Pak zas proto, že si mě dobíral, kvůli škole a klukům, ale dělal to mile, ne jako ostatní. Dával mi rady do života a já je v nich nehledala. Začal mi doporučovat hudbu, občas vzal mě a mamku na koncert nebo do hospody. Naučil mě vařit, naučil mě se nebát, naučil mě milovat hudbu a vybrat si, co se mi líbí, naučil mě poslouchat lidi, ale nenchat si od nich srát na hlavu, naučil mě mít rád práci a ano, naučil mě i pít.
Je to můj vzor. Nikým neopovrhuje. Dovedl mou zášť k předsudkům k dokonalosti. Nikoho nesoudím. Právník, starosta, štětka, feťák. Jsou to jejich životy. A oni jsou lidi. Lidi s příběhem. A není v tom rozdíl jestli je někdo kurva a nebo uznávanej právník. Jen lidi. Díky němu poznám, kdo je blbej, kdo je chytrej a kdo si na to jenom hraje.
Možná že vedl bordel, opustil svou ženu, možná je divný že velká část jeho kamarádů fetuje nebo sedí, že on sám byl už kolikrát sjetej. Je to můj vzor. Člověk s tak obrovským srdcem, moudrej, se smyslem pro humor a nic pro něj neni nemožný. Nikdy se neučil žádnej jazyk, ale domluví se pěti. Je jen vyučenej, ale kdekoho strčí do kapsy. Má dost peněz a přitom je to "jen" kuchař. Navrch to ani není povolání, kterýmu se vyučil. Kromě Austrálie už vařil na všech kontinentech. Nikdy nikoho nepoučuje, když může pomůže. Nejsem jako on. Ale je to cíl, kterému se budu vždy snažit přiblížit, jako hyperbola ose. Nikdy se nedotknu, ale půjdu za tím. Mít rodinu a zážitky, že každý žasne, známé, kteří mají ty nejčistší informace, přátele, kterým můžu i po třiceti a více letech věřit stejně jako sobě. Žije ze dne na den. Když mu někdo nabídne místo na druhým konci zeměkoule, druhej den se tam bude hlásit. Nikdy nic neslibuje naplano. Když vleze kapele do zákulisí, nikdo ho nevyhazuje, naopak. Neviděla jsem nikdy nikoho, kdo by si dokázal tak rychle získat lidi.
A teď. Nesmí pít ani jíst tučný a moc kořeněný o kouření trávy nemluvě. O metalovým koncertě si může nechat jenom zdát.  Nesmí už ani pracovat, to je pro něj myslím nejhorší. Snaží se vzít občas někde brigádu. Pouť nebo svatbu. Nikdy už to nebude ono. Nikdy jsem nic podobnýho nezažila, ale přesto ho dokážu pochopit líp než koho jinýho. Dostal invalidní důchod. Celej život pracoval, nikdy nikoho neokrad a co má? Pár ušmudlanejch tisícovek. Bude rád, když zaplatí všechny doplatky za léky. Já toho člověka miluju a obdivuju. Tak bezvýhradně. A přitom najednou vidím, že i když se dobře zotavil, už nikdy to nebude jako dřív. Ví to, ale nevzdává se. A to je můj vzor. Přála bych si, aby to byl táta, abych ho mohla jen tak obejmout. Valstně je to můj táta, jen o tom neví. Ani on ani máma. Nikdy mít jinýho tátu nebudu. Nikdy jinej vzor. Jen jeho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama