Příběh jednoho přátelství. Jsem úchylák.

4. února 2011 v 0:22
Mohla bych z toho udělat dva články, protože to, o čem chci dneska psát, spolu nijak nesouvisí, ale popřela bych tím svou lenost.
Začnu tím druhým. Poslední dobou se cejtím jako strašnej úchyl. Jestli holky myslí na sex pětkrát denně a kluci každých pět minut, nejsem ani jedno. Myslím na něj pernamentně. Když to zrovna neděláme s přítulem, představuju si, jak to dělám s ním nebo i s někým jiným. A když ani to ne, čtu Slash a koukám na hentai (oboje je v podstatě porno s kapičkou (krůpějí) originality).
Vážně už si nepřipadám normální. Líbí se mi (z toho sexuálního hlediska): náš třídní, náš učitel na IVT, moje nejlepší kamarádka, moje druhá nejlepší kamarádka, jedna holka z tanečních, Snape, Lucius, Jean Reno, Bruce Willis, Johny Depp, Lucy LIu, Dustin Hoffman, Antony Hopkins, Sean Conery (komu vadí, že je mu osmdesát?) a spousta dalších herců a hereček. pak asi tak většina rockových a metalových zpěváků (obzvlášť sexy je Jagger), no dál náš šedesátiletej matikář s hadím obličejem, angličtinář, kterej už nás neučí, moji dva povídkoví hrdinové, neljlepší kamarád mého přítule, můj bývalý spolužák a mohla bych pokračovat. Vážně asi není normální v jednom kuse si představovat sex s tím, pak zas s dalším a pak se všemi. Rozdíl holka kluk ani věk nejsou překážkou. Jiné sny než erotické se mi zdají zřídkakdy. Jiné povídky než erotické moc často nečtu.
Když už jsme u těch kluků holek. Můj vkus je kapitola sama pro sebe. Lidské tělo (jakékoli) je nejkrásnější věc na světě. Jsem tedy schopná chtít jak padesáti - šedesátiletého chlapa třeba kvůli hlasu rtům nebo prostě proto, že je chytrý. Jsem schopná toužit po sexu ze soucitu. Dovedu si to představit s literární postavou a ostatně i s některými hrdiny z anime (že Yuki?). Minimálně můžu říct, že nejsem povrchní. Zajímá mě každý člověk a u někoho objevím rys, který mě natolik zaujme, že se téměř zamiluju. Stejně tak s holkama. Nebudu tvrdit, že jsem bisexuální i když je to trendy. Jednak na sexuální orientaci nevěřím a druhak jsem nikdy s žádnou holkou kromě polibků nic neměla (zatím) takže to nemůžu úplně posoudit. Panebože už bych zas šukala. Když nemám dva dny sex jsem podrážděná. Fakt skoro vzteklá.
Mám nastydlej močák. No mě to snad naučí chodit včas na záchod a dosatečně pít. Nakonec snad za to budu ještě vděčná.
Tak jo, to že jsem pernamentně nadržená už necháme být a přesuneme se k bodu číslo jedna.
Stala se taková věc. Začalo to asi v osmý třídě, abych byla důkladná. Tedy pro mě to byl první ročník šestiletého gymplu. Nastoupilo nás tam sedm lidí z naší třídy ze základky plus další a taky moje nejlepší kamarádka Katka, se kterou jsem se znala už od druhé třídy.  Zpočátku to bylo všechno trochu rozpačité. Každý se bavil jen s tím, koho znal z dřívějška. Pak se třída rozdělila podle tradičního vzorce: pipiny, kluci a outsideři. Můžete hádat kam se řadím já. Neříkám to proto, že bych nás chtěla snižovat, prostě to tak chodí. My jsme ty hezké, pohodové holky, co maj vlastní názor, dobrý známky bez šprtání a spoustu dalších věcí, o kterých si povrchní pipky můžou nechat jen zdát. Tvořili jsme nerozlučnou partu. Bylo nás deset. Veliká parta. Holky, co se nedaj. Opravdový kamarádky. Každá jiná, ale všechny dohromady velká parta. Dršky. Tak si doteď říkáme. Zbylo nás pět. Pět z desti. Říká se to přece: Od desíti k pěti. Sára, nejzvláštnější a v jistém smyslu nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy potkala. Někdo takový asi nemůže ve vašem životě zůstat věčně. Odstěhovala se. Nikola. S další členkou naší party se pohádala. byly kamarádky od první třídy. Pak se odstěhovala. Studuje teď v Německu a občas se s ní vídám. Moje nejlepší kamarádka upadla u zbytku party v nemilost kvůli takové hlouposti. Rozebírat to tu nebudu. Stačí říst, že u Katky se s něčím takovým musí počítat. Prostě ji některé kamarádky časem omrzí. Chodili spolu za ruce jako dvě hrdličky a pak pic, pohádaly se. Hodně se pohádaly. Byly z toho dost ošklivé scény. No nic, život jde dál. Všechny se chovaly jak ve školce. Nikdo se s ní nebavil. Bára (to je moje nejlepší kamarádka, i když tohle škatulkování nemám ráda) ano. Mluvila s ní docela normálně. O škole, o filmech. Jen tak. A jako by najednou neměla právo žít. A tak se zas dvě duše od nás oddělily. A pak jsme přišly i o Katku. Rozhodla se, že ji tentokrát omrzí bývalé spolužačky a to z tisíce důvodů, které zná jen ona. Přestoupila pryč a hrozně se teď diví, že se děje to, co bylo nevyhnutelné. Bylo jasné, že se odcizíme. Trochu. Ale to není ničí vina. To nám přece nebrání dál se spolu přátelit. Jí ale zřejmě ano. Hodila vinu na nás a tentokrát poprvé to vztáhla i na mě.
Já jsem na její nálady zvyklá. Přejde ji to. Nevím za jak dlouho, ale vím že přejde. Ale mrzí mě to z jednoho důvodu. Po jedenácti letech kamarádství je schopná říct, že na ní taky seru. Že jí všichni píšou, jen když něco chtějí (komu ne?) Ona si pískne po dvou nebo třech měsících, kdy se vůbec neozvala, že si uděláme fajn víkend. A ža potřebuje doučit matiku. Naučila jsem se kvůli tomu i látku dopředu. Propásla jsem odpoledne s přítulem. A ani ne po pár týdnech mi řekne, že na ní seru. Prosím. Já s tím problém nemám. Mrzí mě to, ale to je všechno. Já totiž chápu, že přítele nemusíte vidět denně, aby to byl přítel. Stačí to i jednou za rok a stále to funguje. Příteli nevyčítáte. Příteli odpustíte, aniž byste vůbec zmínili, že je co odpouštět. Až to pochopí ona, třeba jí i dojde, že to bylo od ní hloupé. Já počkám. Jen vidím, jak lidem kolem sebe ubližuje, jak ubližuje i sobě a nevidí to. Časem si třeba všimne, ale to už bude na ledacos pozdě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama