Březen 2011

Kde je kurva můj život? Kam zdrhnul?

3. března 2011 v 19:44
Tři týdny. Tři probrečené týdny. Tři týdny naprosto k ničemu. A pořád to trvá. Vezmu to od začátku. Byl Valentýn. Tolik to neprožívám, ale na druhou stranu není to zas tak hrozná "komerce a špína," jakou z toho všichni dělají. Je to jen den, který se oslavuje a to, že ho někdo slaví trochu ujetým zbůsobem, za to on nemůže. Byl valentýn a přítul mi den předtím lehl s jakýmsi zánětem a dostal antibiotika. Už předtím jsem na tom nebyla nejlíp, ale to jsem byla spíš unavená a pochybovačná, nic co by se nedalo přežít. No dobrá, tak jsme to tedy nějak v rámci možností oslavili. Necítím se u nich moc dobře a nemám moc ráda jeho rodinu, ale o tom někdy jindy. Odcházela jsem a nebylo ještě ani půl sedmé. Stmívalo se. Prošla jsem dvěma pustými ulicemi a dostala se na jednu z nejrušnějších křižovatek, co u nás máme. Je to u bývalé nemocnice, ale to není nijak důležité. Prostě je to velký prázdný komplex budov na rušné křižovatce. Zastavil mě cikán. Snad padesátiletý, možná čtyřicetiletý, co já vím, nemám na to odhad. Měl sebou dvě malé děti, kdoví, jestli už vůbec chodily do školy. Holčička měla na sobě zářivě bílou bundu a obě děti měly černě upatalné prsty. Tatínek (nebo kdo to byl) pak začal. Odstartoval celou tu hrůzu.
Pochválil mě, prý jakou mám hezkou chůzi, jaká jsem milá. Nejsem vůbec nedůvěřivá ke komplimentům, občas se mi nějakého dostane, ale přece už mám své zkušenosti. Opatrně jsem nasála vzduch. Opilý podle všeho nebyl. Začal mi vykládat, jak si dělali s dětma ohýnek a jak blábolil, pořád se přibližoval. Postřehla jsem to, až když byl skoro u mě. Chce mě okrást, blesklo mi hlavou. Chce ukázat děckám, jak na to. Nic jsem u sebe neměla. Vůbec nic, co by se dalo nějak využít nebo zpeněžit. Pořád mi opakoval jak jsem milá a pak se dotkl prstem mé tváře. To už mi bylo nepříjemné. Nevyhýbám se nijak kontaktu s lidmi. Nejsem sice "ošmakávací" typ, ale přežiju to. Na hlavu jsem ale docela háklivá, nemám ráda, když mi na ní někdo sahá. A pak najednou, přišlo to jako blesk. Byla jsem namáčknutá na šedivé stěně bývalé nemocnice, ve tváři jeho dech a kolem chodlili lidé a dívali se jinam. Jeho velké suché ruce mi bloudily po tváři a pak po kabátě. Ani nevím přesně kde, ale dalo by se to nazvat osaháváním. pokoušel se mě někam pozvat. Panebože, přes ulici je park, napadlo mě. Vymlouvala jsem se, že musím být včas doma, jinak mě mamka zabije. Chtěl mi dát pusu. No tak dobře, jen když už mě pustí, myslela jsem si. Dotkl se hrubými tvrdými rty mé tváře a pak mi vlepil mokrou mlaskavou pusu na čelist.
"Ale uvidíme se, viď?" To bylo poslední, co řekl. Pořád mi to zní v uších. Klopýtala jsem domů, neustále jsem se ohlížela a chtěla běžet, jenže to nešlo. A před očima jsem měla klidné, skoro chladné tváře těch dětí. Ty temné téměř černé oči. Jsou na to zvyklé, uvědomila jsem si s hrůzou. Přesto mě to nevzalo, tak jak by asi mělo. Doma jsem to řekla mamce. Trvala na tom, že to ohlásí, a tak jsem zdráhavě souhlasila. Policista byl prý i ochotný. A prý i trochu xenofobní, když hlásila, že se jednalo o roma.
A pak? Bylo to dobrý. Řekla jsem to ještě kamarádkám, spíš jako varování a taky proto, že před mamkou jsem si nechala pár věcí pro sebe, jako třeba ty polibky. Přítul z toho udělal horší scénu než já, vyváděl a já ho nechápala. Nic se přece nestalo. To bylo pondělí a úterý. Ve zbytku týdne to pozvolna začalo. Ve čtvrtek jsem dostala takový hysterický záchvat, že si třičtvrtě hodiny nepamatuju vůbec nic. Brečela jsem, ječela a vůbec nevím, co jsem řekla, dvakrát jsem se začala mírně dusit. Během večera jsem se trochu uklidnila. Zbytek týdne proběhl rozpačitě, ve jménu hesla:"nějak to přežít." Trochu jsem brečela a nebylo mi nijak do skoku, ale dalo se to. V pondělí a úterý vyrazil přítul už do školy. Bylo mi trochu líp. Nemusela jsem k nim domů, kde mi nikdy nebylo moc dobře. Přítul šel k nám jako obvykle. Ve středu jsme šli s ním a spolužačkami na "kafe" do nové cukrárny. Oslavit, že se umístil druhý v okrese na anglické olympiádě. Pak začal vyvádět. Nervoval se vůli blogu. Že dlouho nekomentoval své oblíbené a že oni málo komentují jeho. Vztekal se, že nebyl na olympiádě první jako loni. Nechtěl k nám jít a rozloučil se se mnou už ve čtyři. Ty tři dny, kdy mi bylo docela dobře, i když ne úplně se jako by rozplynuly. Zase jsem brečela. Zase to bylo špatný. V pátek nešel do školy. bylo mu od nervů špatně před testem z matiky a uhnal si i znovu ten svůj zánět. Myslela jsem v u chvíli, že padnu. Za ten týden, co jsem ho chodila nevštěvovat jsem málem vypustila duši. Vypěstovala jsem si odpor k jejich bytu a nemohla jsem tam vydržet. Správně počítáte, že takhle započal třetí týden mého utrpení. Jestli jsem z těch týdnů nebrečela tři dny je to hodně. Brečím denně. Nemyslete si, že jsem taková. Ne. Nebrečím, nedojímám se, až do těchhe proklatých dob, bylo hodně jestli jsem se rozplakala jednou do roka. Bez přehánění. A vždycky to byl zdravý pláč. Pláč, kdy vás v mysli bodá jediná myšlenka napojená na pocit vzteku nebo bezmoci. Pláč, který vám uleví. Tenhle pláč je strašný. Nejen, že se nedá ovládat (Skutečně to nejde. Nepomáhají dechová cvičení nic.), on je úplně bezdůvodný. Nemá většinou žádnou příčinu. Prostě jen cítím postupující pocit hrozné tísně a úzkosti od prsou do krku. Jediné, co stihnu, je rychle se někam schovat. Ta strašná úzkost mě obklopuje a je i uvnitř mě. Je jednosměrná. Můžu jen dávat. Energie odchází, ale nemůžu si ji nikde vzít. jím i spím, ale nic z toho nedostanu. Je to šílené. Jsem vyčerpaná, v noci se budím. Jediné, co chci, je usnout a už se neprobudit. Na ničem mi nezáleží a nechce se mi nic dělat. Ani nejzákladnější věci jako vstávat nebo se mýt. Všechno mě stojí strašnou spoustu sil. Střídají se mi návaly horka a zimnice. Před spaním piju meduňku, abych vůbec usnula. Chodím spát brzo, aby už byl další den a když nastane, nehci ho. Začínám být téměř světloplachá, ale na druhou stranu mám strach ze tmy.
Zkoušela jsem najít příčinu a tak postupně házím vinu na kdeco. Jenže viník není. Nejsou to ani příšerně hodní a slušní přítulovi rodiče, se kterými už nemůžu ani mluvit, protože se jich bojím. Normální fobickým strachem, právě takovým jaký má moje mamka, klaustrofobička, z uzavřených prostor. Z jejich bytu je mi zle. Doopravdy zle. Překročím práh a chce se mi křičet, chce se mi brečet, chce se mi utíkat. Jenže to nejde. Je tam přítul. Já musím být s ním, bez něj je to ještě horší. začínám věřit na toky energií a vibrace. Dokážu vnímat místa. A jejich byt je jako zlatá cela. Je to peklo. Kdybych tam musela přespat, bez legrace by mě ráno odvezli ve svěrací kazajce. Nemůžu tam nechodit, ale nezvládnu tam ani chodit. Dnes to bylo tak strašné, že se mi s menší intenzitou zopakoval hysterický záchvat. Nemůžu tam, ale musím. Trápím přítule. Snažím se mu vysvětlit, že si to nevymýšlím a že se opravdu snažím něco s tím dělat a ovládat se, ale že to nejde. Trápím ho, ale jinak to nejde. Potřebuju ho. Myslím, že kdybych někdy měla u nich doma počkat a on by někam odskočil, utekla bych. Klidně oknem. Jestli v pndělí nepůjde do školy, jestli tam budu muset ještě jednou vyjma zítřka a soboty, nevím doopravdy, co se stane, ale cítím, že to nevydržím. že prostě nevstanu z postele a budu celý den jen brečet a smrkat. Protože už jsem v koncích . Nerozumím tomu. Nejsem to já a nevím kde jsem. Nemůžu to na nikoho svést. Vlastně ani na sebe. Je to něco z venku a já nevím co. Bojím se. Konečně myslím chápu, co to je mít psychické problémy, protože i když ty moje nejsou nijak velké a brzy se vyřeší je to mnohem horší než cokoli, co jsem dosud zažila. Dopravdy obdivuju psychology, dobré psychology, teď v tomle období rozhodně. A obdivuju i ty nemocné. Strašně je obdivuju a soucítím s nimi. Ne tak jako dřív. Tohle už není lítost. Je to prostý soucit s tím, že je jim mnohem hůž než mě a také žijí a snaží se.