Září 2011

Taková normální rodinka

6. září 2011 v 16:37
Nevím jestli jsem vám už někdy objasňovala svou rodinou situaci, ale vypadá to asi tak:
Mám maminku, takovou trhlou, ale přece jenom maminku, pak mám babičku a dědu (pražáky jak vyšité) a pak mám bezdětnou tetu, která je pro mě něco jako mladší babička (ona je ve skutečnosti i mladší než mamka, ale nechme to být). kdybych měla zacházet do důsledků mám příbuzných spousty, ale těžko můžete mluvit o někom familiérně jako o "bratránkovi" když jste ho v životě neviděli.
Technicky vzato mám sestřenici. Tedy alespoň člověka, o kterém jako o sestřenici mluvím. Jinak je totiž krajně složité popsat v jakémže vztahu vlastně jsme, takže se do toho radši nepouštím a obě říkáme kamarádům, že jsme sestřenice. Ve skutečnosti je to tak, že teta docela dlouho chodila s jedním člověkem, který asi před pěti lety umřel a jeho sestra, která se vdala do SAE (arabské emiráty, víme?) má dceru asi o šest let mladší než já. A to je ona. Mluví planule čtyřmi jazyky, byla už skoro všude (no dobře v Austrálii a Číně zatím ne.) ale šťastná není ani v nejmenším. Rok žila v Libanonu, jelikož ji tatínek po rozvodu unesl, když se vrátila k mámě do Kanady, zdálo se že je docela spokojená. Od té doby její mamka vystřídala pár artnerů a několikrát se stěhovaly. Pitvat strastiplný život mé jedenáctileté "sestřenice" jsem tu ale nechtěla, i když ona je moc prima a je to prakticky jediný člověk se kterým mám něco podobného sourozeneckému vztahu.
Chtěla jsem vám povědět o bráškovi. Táta od nás odešel, krátce po tom, co jsem se narodila a mamka nikdy nebyla zahořklá, takže proti němu absolutně nic nemám až na to, že jsem ho tedy nikdy neviděla a vůbec netuším, jak vypadá. Nejde mi ani tak o něj. Z věku, kdy dítě potřebuje tatínka, jsem už vyrostla. Tenkrát bych možná byla nějakého ocenila, ale teď už to nemá smysl řešit. Žije poměrně nedaleko a má s přítelkyní asi dvou nebo tříletého chlapečka. Vím, že bych ho vlastně vůbec neměla nazývat svým bráškou, když ani jednoho z jeho rodičů neznám, jenomže já vždycky hrozně chtěla sourozence, dokonce jsem jednou napsala ježíškovi aby mi někoho adoptoval a to jsem nebyla zas tak úplně malá.
Mám teď takové dilema. Táta mě zas tak moc nezajímá, ale kdybych to musela podstoupit, no budiž. Hrozně bych ale chtěla vidět toho malýho. nevím proč, ale prostě, když na ně myslím, říkám si: "Je to můj malej bráška." Není. Samozřejmě, že ne. Nemůžu se ovšem zbyvit toho pocitu, že bych ho hrozně chtěla vidět a třeba až bude starší, vzít ho někam na výlet, protože on už zřejmě žádné další sourozence mít nebude a já taky ne a jednoduše mě to k němu táhne. Jenom nevím, co bych měla říct. Jim všem. Tátovi, jeho přítelkyni, Toníčkovi. A když pošlu pohled k vánocům bude to jako výsměch. vůbec netuším co bych měla dělat. Sourozence jsem vždycky chtěla a teď ho mám, když to vezmu do důsledků. Je to ale jen informace, nemám skutečného brášku ani reálnou šanci, že jím Toníček někdy bude. Jen nějak nevím, jak s tou informací, že nedaleko mě je někdo koho bych mohla beztrestně nazývat sourozencem, naložit.