Listopad 2011

Dárcovství kostní dřeně

21. listopadu 2011 v 21:03
Zase jednou nadešlo období, kdy se potřebuji vypsat a sdělit blogu něco, co není určeno pro cizí oči. Pomalu ale jistě se blíží den, dy konečně půjdu na trnsfúzní stanici a po dvou letech čekání na své osmnáctiny daruji svou vzácnou nulu negativní a pak znovu a znovu, dokud nějakou budu mít.
Mám totiž oproti ostatním lidem velkou výhodu. Já miluju jehly a vpichy mi působí zvlásštní rozkoš. Byl by hřích s takovou dispozicí krev nikomu nedat, když mám tu možnost. N ten okamžik se už dlouho těším. Teď mě ovšem reklama na Nově (na prokleté nově, konečně udělali něco dobrého, že by?) přiměla ještě k jinému rozhodnutí. Já tu krev daruji v Praze právě v den svých osmnáctých narozenin a rovnou se nechám zapsat do registru dárců kostní dřeně. Já vím, že to bolí jako prase a že rekonvalescence až podezřele připomíná chřipku, ale já vím, že teď už prostě musím. Musím protože mám před očima všechny tu smutné obličeje a holé hlavy a všechny ty životy, které skončí, protože se na celém světě nenašel nikdo vhodný, kdo by jim pomohl. Protože nebyl v žádném registru. neměli jak ho najít. těcg pár dnů doma na paralenu a těch pár vpichů do kosti je za záchranu lidského života hrozně nízká cena. Je to jako plivnout do Bajkalu. Proč nemít pár dní nepohodlí, když někomu daruji roky života, v který už ani nedoufal. PLáču. Je to pro mě neskutečné. neumím si ten pocit představit. Mezi dárcem a příjemcem je povolena jedna anonymní zpráva. Neumím si představit ten neuvěřitelný pocit, když by mi po pár týdnech příšlo od pacienta kdoví odkud jediné slovo: Žiju. Pravděpodobně bych se štěstím zhroutila.
Představte si tu šanci. můžete být hloupý člověk, protivný, zlý ošklivý, člověk, který svůj život promrhla, nebo někomu hrozně ublížil, někoho zabil. A pak mu jednoho dne zavolajía řeknou mu: Závisí na vás život roční holčičky dejme tomu z Francie.
Není to nádherná druhá šance? Není to náhodou zázrak? Já bych řekla že ano. I ten nejbezcitnější člověk by musel uvnitř slzet štěstím, kdyby zjistil, že po tom všem zachránil člověka a vlastně to nic nebylo. Doufám, že budu mít to neskutečné štěstí, že moje pitomá kostní dřeň někomu sedne a daruje mu život. Mám plno snů a přání a dneska se mezi ně přidal další. jediný veliký a ušlechtilý z mých snů. Zachránit člověka malým bezvýznamným zákrokem.To je moje přání. A jste li někdo věřící, úomodlete se za mě. Pomodlete se za můj sen. Za úsměv zesláblého ale uzdravujícího se člověka, protože až tenhle pocit zažiju, budu vědět, že můžu klidně i umřít.